Prezidentka je povzdechem nad mašinou populismu. O to je smutnější i obyčejnější

„Jak to těm lidem vysvětlím?,“ povzdechne si Čaputová během probírání legislativních pák v záležitostech prosazovaného referenda o hlasování nedůvěře aktuální vládě. Její vladařské, optikou dokumentaristy Marka Šulíka (Těžká duše) spíš služebnické principy v té chvíli skučí na pranýři tvrdé reality. Sama se těžko orientuje v každém ústavním protokolu a její vstřícné, pospolitost a slovníkovou formu demokracie vyzdvihující promluvy k občanům, přitom komplikovaným papírovým usnesením musí podléhat. Každé její slovo bedlivě pitvá především vláda, ať už zvolené či opoziční strany, která jakoukoli překážku v prosazování své volební filosofie může přičíst na vrub právě nejvyššímu reprezentantovi země

Snímek začíná flashbackem k vraždě investigativního novináře Jána Kuciaka, již si měla objednat některá politická esa napojená na mafii a provozující tehdy ještě tvrdě postihnutelnou korupci. Nálada v zemi napomohla věcné a oduševnělé dikci kandidující Čaputové, jejíž postoj Šulík snadno připomene na základě několika vteřin předvolební debaty. Zatímco její sok plamenně hovoří o nutnosti zamezit islámským a jiným východním migrantům vstup na Slovensko, blonďatá právnička apeluje na přirozenou morálku a sociální cítění zhrzených obyvatel. Kdežto tehdy nuceně rezignující premiér Fico si metodicky klestí jeden agresivní argumentační a volební „SMER“, Čaputová je ztělesněnou nadějí pro změnu a jiný, v duchu zahraniční politiky, EU a dalších nadnárodních organizací přiznaně západnější kurz.

Hned první den ve funkci se do kamery svěřuje o nejasných motivací tohoto natáčení, jehož materiál možná, dle jejích slov, jednou skončí v koši. Nechtěně tím na jednu stranu odhaluje slabinu, kterou jí s ubíhajícím pětiletým mandátem část veřejnosti stále hlasitěji vyčítá. Totiž jistou míru povšechnosti a povrchní nerozhodnosti, jak vlastně naložit s obrovskou státnickou zodpovědností, když sám sebe jako na státníka nenahlížíte a snažíte se to dávat najevo. Populistická mašina podněcující obecní nespokojenost a protizápadní tendence Čaputovou po nějaké době profesně semele a minimálně v národním mediálním kontextu se jí nedaří dostát protežovaným představám slušné demokracie. Její dokumentované principy a realita si zkrátka protiřečí – média ji pranýřují například po jejím opatrném ujištění, že po volbách bude jednat se zástupcem vítězné strany, i kdyby měl třeba na krku soudní vyšetřování.

„Je to vůle lidu,“ zní častý, fundamentální argument. Týž lid Čaputové nakonec znechutí vrcholný slovenský úřad, zejména smrští online výhružek na adresu její i jejích zcela nevinných dcer. Prezidentka pomyslně selhává, její okolí i média si alespoň s takovou myšlenkou pohrávají, když se vzdá kandidatury do dalšího výkonného období. Perspektivou Šulíka, v řadě intimnějších momentů zaostřenou na lidskost a prostou empatii, prohrává se „zkorumpovaným a nelidským“ populismem, zastoupeným nejviditelnější figurou tamní scény s inklinací k ruské pravdě ohledně invaze v Ukrajině, Robertem Ficem.

Jeho morální kompas, tedy pomyslné měřidlo, na které Čaputová trpělivě apeluje, je v Prezidentce viditelně vychýlený. Šulík k tomu používá hrubá fakta a premiérovy drsné, shazující projevy v živých přenosech a na demonstracích. Pomáhá si ale také návodnými střihovými postupy, když jeho výhružná slova staví do přímého kontrastu se zhodnocením Čaputové. Ta mluví o duševní svornosti dokonce i na pozadí záběrů, kdy Ficův štáb nastupuje v nápadně výhružné inscenaci do paláce, kde přijímá dekret o povolení znovu sestavit vládu. V té chvíli se nám přímo vnucují asociace třeba s princeznou Leiou a Darthem Vaderem, kteří si musí z nějakého diplomatického důvodu potřást rukou.

Otázkou tak zůstává, k čemu by tento dokument byl a zda by opravdu neskončil v koši, kdyby se Čaputové nějakým zázrakem povedlo naplnit své ideály, nasměrovat Slovensko k vysněné demokracii a nastoupit další prezidentskou pětiletku namísto zvoleného sociálního demokrata a Ficova souputníka Petera Pellegriniho. Takhle jej v určité míře musíme hodnotit jako povzdech nad nenaplnitelnou vizí, jíž bychom měli morálně fandit. A politicky – inu, jak to jen těm lidem vysvětlit?

Každý si staví tu svou bábovičku a všichni jsme nakonec jen lidé s vlastním názorem, v dnešní době uhňácaným z tolika vnějších informačních vlivů, že je těžké střelku svého kompasu udržet pod kontrolou. A pokud si vítězní politici kupují hordy mediálního magnetického pole dokonce i nestoudným omezováním protikorupčních zákonů, ulevujíc tak sami sobě, pak je to přece jen odraz vůle lidu, nebo ne?

Příběh Čaputové lomí rukama nad těmito politickými paradoxy, jimiž se sympatická hlava státu důstojně brodí. Snaží se během toho nastavovat lidskou tvář a hned po zvolení zdůrazňuje, že v prvé řadě zůstává dobrou matkou. Na osobní rovinu nicméně nezbývá čas a místy se jen nese ozvěnou. Třeba při návštěvě papeže Františka, která vžene prezidentce slzy do očí, když církevní lídr posílá požehnání vážně nemocnému otci po přítomné mamince. Jestli bylo Šulíkovým účelem jinak zapomenout, že lavina pracovních jednání zbavuje člověka rodinného osobnostního rozměru, pak nedokázal systematicky vyjádřit vyhoření, které Čaputovou dohnalo k rezignaci na další kandidaturu.

Přestože jeho pětiletý časosběr přináší cenné postřehy a příhodně shrnuje tření mezi liberálními a nacionálními akcenty, které s Evropou ještě zahýbá, postavení klíčové osoby ve spojovací reprezentativní úloze se nepodařilo konstruktivně vyjádřit. Trochu se směřuje k tomu, že tenhle dokument zapadne v ovlivnitelných mediálních kuloárech podobně jako diplomatické a elegantní, leč bezcílné prezidenství paní Čaputové.

Pokud jste již snímek viděli nezapomeňte ho ohodnotit na Kinoboxu. Podívejte se také na žebříček nejlepších dokumentů.