Hranice přežití se o dekádu opozdila. Směs Války světů a Tichého místa ale poctivě napne

Roztroušené zbytky civilizace žijí v pospolitých osadách, kde jinak bezpečná existence trpí formou totalitářského útlaku – když máte natolik omezenou životní plochu, prostě přežívat vám po nějaké chvilce přestane vyhovovat. Zásoby se pomalu tenčí a zvlášť mladý syn protagonisty Willa (Mackie), předčasně narozený a často odkázaný na kyslíkové masky, nemá za těchto podmínek žádnou budoucnost. Přestože tak překročení lidmi vyznačených hranic na inkriminovaných výškových předělech znamená takřka jistou, rychlou a drastickou smrt, naději nelze očekávat se založenýma rukama a lahvemi pálenek.

Snímek velmi schopného scenáristy a málo vytíženého režiséra George Nolfiho (Správci osudu) se vůbec nepárá s diagnózou světa po invazivní pohromě. Tu zprostředkuje v prvních vteřinách jen akusticky, prostřednictvím překrývajících se rádiových reportáží ve stylu prologů Zběsilé cesty a Furiosy. Titulek „O tři roky později“ na plátno vstoupí už ve chvíli, kdy jsme ještě neviděli jediný vizuální vjem. Will už v té době pečuje o zranitelného syna bez zesnulé manželky, jež zemřela během poslední výpravy „pod čáru“, vedené ráznou sousedkou Ninou (Monica Baccarin z Deadpoola) – skvělou fyzičkou, která přišla o vlastní příbuzné a v osadě tráví každý den experimenty, jimiž chce upgradovat obyčejné kulky a konečně zničit exemplář pancíře zjevně mimozemského brouka. A také se tím spolu s degustací kořalek zaměstnává natolik, aby dle vlastních slov odvrátila sebevraždu.

Kyslíkové masky znovu dochází, Will tudíž chystá nebezpečnou výpravu přes opuštěné těžební doly do přilehlého města, kde se nachází také laboratoř Niny. Zhroucená a cynická vědkyně má teorii, jak parazity zabít, k čemuž potřebuje laboratoř navštívit. Výpravu, již ve vzduchu tráví Willova nevraživost směrem k ženě, kvůli jejímž nadějeplným manýrům zemřela jeho manželka, doplňuje ještě neutrální a optimistická Katie (Maddie Hasson). Dívka, která dle Niny „zařve jako první,“ i když spočítané to mají vlastně všichni.

Tak trochu videoherní mise územím zamořeným nepřáteli naplňuje většinu času filmu, jehož příběh funguje spíš jako celovečerní seriálový pilot. Postavy poznamenané společným traumatem, které zpočátku razí odlišné ochranářské filosofie, opakovaně vznáší otázku, proč vlastně těch 2440 metrů? Nikdo ji ale nedokáže zodpovědět, jelikož bezhlavě útočící tvorové se zkrátka vymykají všem známým i racionálně a vědecky odhadnutelným formám života. Už ve zmíněném hlasovém prologu, kdy padne věta „pod zemí mohli vyčkávat miliony let,“ si přitom vzpomeneme na Válku světů, především tu ve Spielbergově filmové adaptaci.

Hrdinové zřejmě mají co dočinění s mimozemšťany, a Nina tedy jako zástupce vědy, pokoušející se o rozkličkování fyzikálních záhad, má v ideovém soupeření s Willem navrch. On chce pouze donést synovi potřebné vybavení, které mu o pár měsíců prodlouží život v bezpečí. Ona touží učinit rozhodující krok k absolutnímu osvobození z okovů tyranie, která se zmocnila až 95 % světa. Oba tak mají silné motivace k výpravě a Hranice přežití v tomto ohledu nenabízí jen další strnulou variaci sci-fi hororů, v nichž se lidé nesmí dopouštět některých úkonů, aby je nadpřirozené síly hned nedostaly. V Tichém místu nesměli vydávat hlasité zvuky, v souputníkovi Netflixu V pasti se nemohl používat zrak a podzimní premiéra Nikdy se nepouštěj si přežití podmiňovala neustálým kontaktem s lanem, jímž postavy musely zůstat spojené s chatou uprostřed dystopických lesů.

Každý takový princip je přitom scenáristicky do určité míry děravý a zkrátka nerealistický, což Nolfiho alternativa, již napsalo tvůrčí trio ze seriálu Tým SEAL ve složení John Glenn, Jasob Roman a Kenny Ryan, prostě obchází pomocí spekulací Niny a formou seriálového vyprávění. Když akceptujeme pravidla prostředí, čeká nás série poměrně vzrušujících akčních scén s hororovými vibracemi. Jejich zasazení Nolfi celkem atraktivně obměňuje a predátory v plné kráse se mu daří spíš ukrývat kreativními inscenacemi na horské lanovce, v temných dolech či ve vylidněné nemocnici. Will má promyšlenou stezku, která eliminuje nutnost sestupu pod bezpečnou hranici, a postavy obecně nejednají pitomě.

Protagonista v utlumeném podání Mackieho (sám o sobě říká, že už nic necítí, což herci s omezeným rozsahem vyhovuje) není kdovíjakým tahounem a většinu času se jen nadutě vyptává chytřejší Niny a zbytečně jitří minulé neštěstí, jež se přitom oba dva pokouší setřást. Příběh se ale naštěstí podřizuje hlavně motivu putování a práce s napětím, pokud nějak přejdeme skutečnost, že z avizované smrtonosné armády brouků jen občas vykoukne jedna potvora, funguje moc dobře. Poznat to jde například na absenci návodných lekaček – ty jsou ve filmu pouze dvě, v obou případech ale udeří odnikud a dost napruží starost o hrdiny v jejich znevýhodněné pozici. Že si Nolfi nakonec stejně pomůže jiným klišé, náhodně objevenou únikovou cestou či bombami s kyslíkem, to tady vlastně tolik nevadí.

Přesně o tom ostatně Hranice přežití je a na to, jak málo originálního toho v sobě má, se nesleduje vůbec zle. Jen se hlavně v závěru, který v podstatě jen rozprostře víc otázek, hodně podepisuje to, že tenhle příběh by prostě lépe rezonoval v pokračujícím streamovacím formátu. Na řemeslně dobře odvedeném filmu, jenž potenciálně zavádí hnusáky z Hvězdné pěchoty na Zemi a pomáhá si také vzletnými a dynamickými záběry překrásné coloradské krajiny, toho přece není až tolik zajímavého, aby se z něj stal v kinech hit a mohla jej následovat pokračování. Ta by ostatně doteď zjednodušené věci ve prospěch lehké zábavy leda zkomplikovala a s logickým zodpovězením základní otázky příběhu by stejně nepřišla. Berte, co vám tu sympaticky nabízí, a víc raději nechtějte.

Prohlédněte si žebříček nejlepších sci-fi filmů roku 2024 podle uživatelů a uživatelek Kinoboxu.