Matku Halle Berry děsí bába pod kořenem. Horor Nikdy se nepouštěj sází na jednoduchost

Snímek Nikdy se nepouštěj se pyšní high-concept premisou, tedy jednoduše uchopitelnou a atraktivní myšlenkou, jež na první pohled zaujme. V dramatu pro tři postavy sledujeme matku (Berry) se dvěma zhruba desetiletými chlapci – dvojčaty Samuelem (Anthony B. Jenkins) a Nolanem (Percy Daggs IV).

Zatímco Samuel je zcela oddán všemu, co matka říká, nezávislejší Nolan by lesy kolem jejich izolovaného stavení docela rád prozkoumával. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, kdyby se celý příběh neodehrával ve světě, kde smrtelné a neuchopitelné zlo číhá hned za verandou rodinného domu, a jediný bezpečný způsob, jak se v lesích pohybovat, představuje lano přivázané v domovním sklepě.

Matka svým synům říká, že civilizace už neexistuje a zabijácké zlo dostalo všechny kromě nich tří, které (doslova) ochraňuje láska domova. Proto se chlapci ani ona sama nesmějí mimo dům pohybovat bez důsledného přivázání provazem, jinak je posedne zlý duch a donutí je k bezuzdnému násilí na svých nejbližších.

Tento příběhový základ zní bezesporu atraktivně a nutí nás se ptát: Skutečně toto zlo existuje – a pokud ano, jak je možné, že o něm toho matka tolik ví, aniž by jím byla zasažena? A kde se vlastně vzalo a co udělalo s ostatními lidmi po světě? Anebo jde spíše o představy psychicky nemocné matky, jež týrá své děti prostřednictvím toho, že si nad nimi dokazuje svou moc?

Napětí celého snímku plyne právě z této nejistoty ohledně povahy ústředního zla a snímek se navzdory několika sympatickým příběhovým zákrutám (včetně poměrně odvážného scenáristického kroku ve dvou třetinách stopáže) bohužel odvíjí dlouhou dobu právě tak, jak bychom čekali. Na začátku je nám tedy představena síla domova a víc než jen metaforické pouto, jež k němu všechny tři členy domácnosti váže. Následně se dozvíme o pár nepříjemnostech z matčina dřívějšího života, Nolan (navíc trpící náměsíčností) začne přidělávat problémy a my jen čekáme, která ze dvou nastíněných linek – tedy nadpřirozená, nebo psychologická – se nakonec ukáže jako pravdivá.

Aja to společně se scenáristy Kevinem Coughlinem a Ryanem Grassbym dlouho hraje na obě strany, což může být pro spoustu diváků a divaček neuspokojivé. Nelze se jim divit, takové rozhodnutí totiž může působit jako tvůrčí nerozhodnost či absence odvahy; zároveň však jde o volbu ryze symptomatickou pro hororový žánr, jenž od počátků stojí na tom, že ta nejstrašlivější monstra bývají zhmotněním našich největších strachů či provinění. Hra s divákem je v tomto případě tedy vcelku funkční, ovšem pouze za předpokladu, že jí půjdete trochu naproti – v opačném případě totiž Aja i kvůli přísně dodržované jednotě času, místa a děje moc nemá čím překvapit a zaujmout.

Stopáž o délce 101 minut sice nepůsobí přefoukle, ovšem z výše zmíněných důvodů a neustálého kroužení hlavně kolem jedné jediné otázky ohledně povahy zlé entity by přesto neškodilo, kdyby střihačské nůžky ještě dobrou čtvrthodinu sešmikaly. Na své si však přijdou fanoušci tuzemských memů a při vzpomínkách na bábu pod kořenem či selfíčko Emmy Smetany se (navzdory neveselosti daných scén) úsměvu brání jen těžko. Ke cti výsledku je třeba připočíst vtahující práci s hudbou a snahu vyhnout se laciným lekačkám, přičemž znepokojivé výjevy onoho tajemného zla sází spíše na jeho neustálou přítomnost a neuchopitelnou povahu nežli na prvoplánové pokusy vylekat diváka.

Dohromady tedy snímek stojí na povedené atmosféře i hereckých výkonech, díky nimž lze do určité míry odpustit repetetivnost a suchopárnost vyprávění. To navíc díky své nepřekombinovanosti nabízí publiku dostatek prostoru k přemýšlení, co se asi děje, jakou rodinnou dynamiku se nám filmaři snaží předat a jak bychom se v takto specifické situaci chovali my – o vyloženě uspokojivou podívanou se však bohužel přesto nejedná a oproti tematicky podobným titulům jako Ti druzí, Znamení či Úkryt Ajova novinka přece jen zůstává pozadu.

Horor Nikdy se nepouštěj můžete od tohoto čtvrtka vidět v tuzemských kinech. Podívejte se také na náš žebříček nejlepších hororů poslední dekády.