Smetana se snaží o aktuální komentář. Tvůrci si ale hází klacky pod nohy
Film Smetana popisuje zhruba 15 let jeho života a zachycuje skladatele v období, kdy u něj propuká dosud nepříliš jasná nemoc, jež vzala Smetanovi sluch a celkově zhoršila jeho vnímání reality. Přitom Smetanu (Václav Neužil ml.) poznáme jako svéráznou osobnost, sukničkáře a egoistu, s jehož světem nemoc povážlivě zatřese, přesto mu přinese jeho nejplodnější období. Během něho se potýká s nepřízní veřejnosti i rozpadem vlastního manželství. Spřízněnou duši nalézá v talentované Elišce Krásnohohorské (Denisa Barešová).
Jednostranný konflikt
Snímek ale bohužel selhává v několika rovinách, a to v první řadě v rovině konfliktu umělce a díla. Smetanova tvorba je zásadním těžištěm jeho odkazu, nicméně film se Smetanově tvůrčímu procesu věnuje jen okrajově. V zásadě z něho ukazuje jen Smetanovy interakce s postavami, které ho vnímají jako arogantního člověka, a následně jeho reakce na kritiku. Rozpor mezi umělcem a dílem se tak redukuje jen na portrét umělce, jenž není nijak sympatickým člověkem.
Vyprávění se nicméně chová tak, jako by tam rozpor byl, takže se nebojí zdůrazňovat Smetanovy negativní vlastnosti, a přitom nám ukázat jen minimum jeho lidských kvalit. Pokud by se filmu skutečně podařilo věnovat i jeho dílu a dodat tam onen rozpor, mohla by postava Smetany být patřičně vyvážená a měli bychom k dispozici skutečný konflikt v tom, jak jej vlastně vnímat. Bez něj je Smetana jen nesnesitelným egomaniakem, který vidí v ženách pouze sexuální objekty a jehož hudba vlastně nikoho nezajímá. V době, kdy polovinou mediálního světa hýbou skandály umělců, čelících obvinění ze sexuálního napadení, se koneckonců jedná o aktuální a tím i atraktivní téma.
Konflikt umělce a díla se tím kříží s konfliktem toxické maskulinity, kterou trochu podivně reprezentuje Bedřich Smetana, a feminismu, jenž reprezentují dvě hlavní ženské postavy – Smetanova druhá manželka Bettina (Sarah Haváčová) a jeho spolupracovnice, jedna z prvních českých feministek Eliška Krásnohorská. První trpí jeho častými nevěrami, druhá prochází deziluzí z toho, jak ve filmu přemýšlejí muži. Kontrastu obou postav pomáhají výkony obou hereček, kterým se daří vytvářet k sobě navzájem protiklady.
Feminismus proti sobě
Feministické vyznění obou postav nicméně komplikuje způsob, jakým jsou postavy napsané. Skutečná Bettina Smetanová hovořila několika jazyky, věnovala se hraní na klavír, zpěvu i malování a sama napsala operní libreto. Film ji ale redukuje pouze na nespokojenou ženu v domácnosti, od níž Smetana utíká k umělecky založené Krásnohorské. Tu film vykresluje jako Smetanovu spřízněnou duši, postavu, kterou ke slavnému skladateli přibližuje několik paralel – stejně jako Smetana, i ona má problém se prosadit navzdory předsudkům okolí, stejně jako jeho zintenzivňující se problémy se sluchem i ji trápí a postupně stále více omezuje revma.
Právě na jejich vztahu film zobrazuje hořké prohlédnutí obdivovaného umělce jako vcelku přízemního člověka. Horší je, že film nakonec sám Krásnohorskou vmanipuluje do pozice postavy, jež se do jisté míry podřizuje Smetanovým potřebám, takže jejich rovnocennost vezme za své, stejně jako pokus vykreslit Krásnohorskou coby silnou osobnost.
Na této snaze podobně vyznívá do ztracena i úsilí pracovat s filmovým Smetanou jako vyvíjející se postavou. Na začátku je arogantním hrdinou, který si myslí, že mu patří veškerá sláva a osobnosti jako Krásnohorská mu leží u nohou. Vyprávění končí uvědoměním, že mu patří veškerá sláva a osobnosti jako Krásnohorská mu leží u nohou. Pokus o komentář k aktuálnímu rozpoložení společnosti tak trochu obrací proti sobě.
Navzdory tomu je Smetana silně režijně vedeným filmem, a to zejména v momentech, kdy skladatel bojuje se svou nemocí. Funguje tu také zrychlený střih a práce se zvukem, kdy se tlumené dialogy protínají s elektronickým hudebním motivem. Jeho strohost a jednoduchost, stejně jako fakt, že se nehodí k hudbě 19. století, jsou dobrou cestou, jak vyjádřit Smetanovo postupující šílenství a vykořeněnost ze svého známého světa. Atmosféře pomáhá i střihová skladba, kdy se ve chvílích stresu prolínají do obrazu statické záběry Smetanových fantazií, odrážejících jeho touhu po jiném životě. Jenže ani to nezaplaší dojem, že je filmový Smetana poněkud nedopečeným a nevyváženým kouskem.
Televizní Smetana se pokouší o komentář o aktuálním rozporu mezi vnímáním uměleckého díla a toxickou maskulinitou umělců. Přitom se však nevěnuje samotnému dílu, takže konflikt působí příliš jednostranně. Na druhou stranu ale sám podkopává vlastní feministické vyznění.