Talkshow s ďáblem tu ještě nebyla. Originální horor je kulturním artefaktem divoké doby

Režírující bratrská dvojice Cameron Cairnes a Colin Cairnes musela při psaní scénáře hodně rešeršovat, jelikož tolik konstruktivních dobových motivů nelze připsat na vrub ani sebebystřejším pamětníkům (jimiž oba rodáci z australského Melbourne úplně nejsou). Snímek od prvních sekund artikuluje formou autentické audiovizuální vzpomínky a předtím, než přistoupí k samotnému found footage záznamu inkriminované a živě vysílané show, která „šokovala celý národ“, udává tehdejší společenský kontext.

Reportáž o národním klimatu v éře dosluhujícího Nixona zmiňuje existenční přerod satanské tematiky, která po případu Charlese Mansona a jeho Rodiny zakořenila v mainstreamu a v samotné americké identitě, poznamenané kontrakulturou i stále násilnějšími generačními filmy. V této napjaté atmosféře, již jako kdyby nejvíc ze všeho opravdu formovali ďábel a jeho přívrženci, Jack Delroy vyplňuje půlnoční program zprvu odlehčeným zábavním pořadem s různorodými hosty. Formát talkshow tehdy vzkvétal na ramenou předního hostitele Johnnyho Carsona, jehož se Delroy marně pokouší dostihnout v měřidlech sledovanosti.

Příběh hned zpočátku klade otázku, zda moderátor lačnící po televizní koruně náhodou nepodepsal smlouvu s ďáblem. Má mít totiž spojitost s tajuplným shromážděním The Grove, odkazujícím k doloženému uskupení Bohemian Grove. V něm se uprostřed lesů každoročně scházeli nejmocnější muži Ameriky a klepy přirozeně spočinuly na hrozivých rituálech, sexuálních orgiích a obětech přinášených na oltář ďábelských bytostí. Snímek se tím znepokojivě vztahuje k současným fámám i prokázaným zvěrstvům obklopujícím chlípný ostrov milionáře Epsteina či skandální večírky aktuálně souzeného rappera a hudebního magnáta Diddyho.

Talkshow s ďáblem tak hned v prologu pohltí do kulturního ekvivalentu Archy úmluvy, odkud se s údajně zainteresovaným protagonistou v jeho efektně inscenované show nemůžeme vyprostit. A to díky organickému zohlednění naturalistického obrazového záznamu, které hladce přetéká v soudobé formální a žánrové dominanty. Jednak je tu samotná talkshow, jejíž objevený záznam tvoří jádro vyprávění – Delroy si v honbě za vysokou sledovaností v době jejího porovnávání pozve také parapsycholožku dohlížející na dívku jménem Lilly (Ingrid Torelli), jejíž tělo má sužovat démon Abraxas.

Lilly jako jediná přežila fatální požár v ústředí kultu vedeného Szandorem D'Abem, jehož jméno odkazuje k nechvalně proslulému vůdci organizace Church of Satan Antonu LaVeymu – rodným jménem Antonu Szandoru LaVeymu. Fenomén posednutí ďáblem byl tehdy zvlášť v kurzu po premiéře Vymítače ďábla a ve studiu je přítomný také skeptik, dříve špičkový hypnotizér a kouzelník Carmichael Haig (Ian Bliss). Ten podrobuje stále častější paranormální úkazy kritické racionalizaci a film, v té chvíli koncipovaný jako nadpřirozený found footage (nalezený záznam) z období, kdy jakékoli podezřelé záznamy vzbuzovaly současně důvěřivé vytržení i vědecké vyvracení, otevřeně zachází ke zpochybňování vlastního formátu.

Zatímco úvodní reportáž je realistickým artefaktem doby se zapuštěným příběhem Delroye, jemuž na rakovinu plic zemřela jeho letitá manželka a nekuřačka Madeleine (Georgina Haig), titulní talkshow už víc inklinuje k formálnímu zrcadlení načrtnutých motivů a názorových proudů s ohledem na žánr. Už prolog víceméně vychází z tehdy nesmírně kontroverzního dokumentu Americké vraždy, který roku 1981 dost nepříznivě vykresloval stoupající kriminalitu a posedlost libovolnými typy vražd v USA. Hlavní část ve studiu, kromě zapojování satiry na mediální honbu za senzacemi ve stylu Televizní společnosti (1976), rozvíjí například tradice násilných mondo filmů. Ty se tvářily jako dokumenty, ale zapojovaly i inscenované extrémní záběry umírání či sexuálních útoků. Haig se takovou faleš pokouší v živém přenosu před přítomnými diváky odhalit, ale jím vysmívaná telepatie a paranormální jevy trpělivě spějí k nekontrolovanému výbuchu.

Tvůrci dlouho šponují napětí a užívají si svou chytrou premisu, která má slabiny snad jen ve vynucených náhledech do zákulisí. Show pochopitelně kouskují reklamní přestávky, během nichž po scéně pobíhá štáb a Delroy vede za oponou rozhovory s chamtivým producentem či znepokojenou doktorkou. Má jít také o ručně pořízené archivní záběry, pro lepší orientaci černobílé, jež prolamují čtvrtou stěnu a jejich styl snímání nenapovídá tomu, že by je měl pořídit někdo, kdo s postavami dané situace prožíval. V těch chvílích na sebe film sám napráská vlastní inscenovanost, kterou jinak umně zahaluje všemi referenčními významy a poplatným stylem.

Explicitní hororové pasáže jsou velmi nárazové a obrazově i záměrně pokleslé, což by ale nemělo překážet. Jednak na ně prostě nebylo moc peněz, jednak to můžeme brát jako další pokývnutí k estetickým dějinám žánru. Zpočátku autentické posezení s kamuflovaným ďáblem se ostatně proměňuje v až halucinogenní subjektivní zkušenost Delroye, jehož faustovský pakt za kariérní úspěch v průběhu osudové talkshow soustavně konfrontuje oběť v podobě zesnulé manželky. Pro náruživější hororové fanoušky bude asi zklamáním, že očekávané inferno se nakonec vlastně nedostaví. Mohlo by vám být ale sympatické, že Talkshow s ďáblem je v součtu intimním příběhem muže, jehož osudově vcucly obě klíčové linie – satanské rituály i jejich aranžmá v mediálním prostoru, kde větší ďáblové zkrátka vyhrávají.

Finální minuty nechávají prostor k rozšifrování viděných událostí a vypravěčsky uspokojují, ačkoli výprava se moc nezmění a důležitější než avizovaný horor jsou rozprostřené duševní metafory a symboly. Těch je ale v celém filmu dostatek a rozhodně si všímejte maličkostí včetně odrazů v miniaturním zrcátku, jež tenhle kreativně uchopený projekt zdobí a třeba ho i pozvedají na úroveň budoucí žánrové klasiky. Pomáhají tomu i skvěle obsazení herci v čele s mladou Torelli a báječným Dastmalchianem, jenž zkušenosti z nolanovek zužitkoval na nesmírně komplexním a vrstevnatém výkonu, z něhož nejdou odtrhnout oči. Přesvědčte se sami na službách KVIFF.TV a SWEET.TV.

Podívejte se na žebříček nejlepších hororů tohoto roku podle databáze Kinoboxu.