Politika do sportu bohužel patří. Strhující drama Tatami ukazuje, že skutečné boje probíhají za oponou
Propagační materiály hlásí, že jde o první spolupráci izraelsko-íránských filmařů, jelikož tyto země mají dlouhodobě velmi napjaté vztahy. Pod scénářem je podepsán Guy Nattiv, jenž před rokem uvedl místy silné, celkově však ryze průměrné životopisné drama Golda – Železná lady Izraele o tamější premiérce v 70. letech Goldě Meir. S režií Tatami mu pomohla íránská herečka Zar Amir Ebrahimi, již tuzemské publikum mohlo vidět v chváleném Svatém pavoukovi a herecky se představuje i zde.
Ztvárňuje džudistickou trenérku Maryam, mezi jejímiž ovečkami se nachází i talentovaná Leila (Arienne Mandi), která by mohla pro Írán získat první zlatou medaili na džudistickém mistrovství světa. Leila zastupuje mladou generaci íránských žen, jež se jen neochotně podřizují velmi přísným náboženským restrikcím, s čímž souzní i Leilin progresivistický manžel Nader (Ash Goldeh), který se na její zápasy dívá společně s jejich malým synem a zbytkem rodiny v televizi.
Sport jako kolbiště politiků
Leilin cíl v podobě mistrovského titulu však dostane povážlivou trhlinu ve chvíli, kdy zástupci íránského džudistického svazu začnou na ni vyvíjet nátlak, aby odstoupila ze soutěže. Důvodem je riziko v podobě střetnutí s izraelskou soupeřkou, v čemž jsou íránské sportovní organizace ještě radikálnější nežli jejich ekvivalenty napříč arabským světem: S izraelskými sportovci se soutěžit prostě nesmí, neboť by tím došlo k nepřímému uznání Izraele jakožto státu.
Leila však na svou nominaci tvrdě dřela a ani kvůli výhrůžkám nehodlá ze svého zlatého cíle ustoupit. Tlak se však stupňuje, dochází k ohrožení rodiny a proti své svěřenkyni se staví i Maryam, jež má s ohýbáním zad před režimem vlastní zkušenosti. Zvládne si mladá a po všech stránkách silná žena uhájit svou vydobytou pozici, anebo takticky kapituluje?
Podobné motivy se už objevily ve spoustě boxerských či zápasnických filmů, obvykle však šlo o lákadlo v podobě „prodání“ zápasu. V našem kontextu jsme se s podobným rozporem mezi férovým sportovním kláním a zákulisními intrikami mohli setkat třeba v basketbalovém Zlatém podrazu (2018). Tatami si však naprostou většinu stopáže vystačí s arénou a přilehlými prostorami, v nichž se džudistické mistrovství odehrává.
Intenzivní forma, jasné poselství
Kamera zdůrazňující detaily Leiliny tváře napomáhá atmosféře klaustrofobického thrilleru, což zdařile budí dojem, že hrdinka nemá šanci uniknout. Dojmu pomáhá i kontrastní černobílý obraz, což autoři okomentovali jakožto poctu ScorsesemuZuřícímu býkovi. Celkově se Tatami za své audiovizuální zpracování, v němž vyniká i rytmizace prostřednictvím perkusového soundtracku či občasné formální hrátky s rozostřením během samotných zápasů, nemusí vůbec stydět – dokáže strhnout i vtáhnout a Leiliny fyzické i morální útrapy vnímáme velmi intenzivně.
Problémem však je, že se černobílost zjevně přetavila i do vývoje událostí a výsledného vyznění – poměrně rychle se zorientujeme v tom, kam příběh směřuje, a následně si jen odškrtáváme povinné položky scénáře. Nejvíce je to patrné v přehnaně patetickém závěru, který polopaticky a až emočně vyděračsky shrne, co jsme dosud viděli a kdo jsou ti dobří i špatní.
Snímek měl premiéru na loňském festivalu v Benátkách, odkud si odvezl také čestnou Brianovu cenu za zdůraznění hodnot racionality a lidských práv. Opravdu jde především o tematicky silné a agitačně přesvědčivé dílo, jež pomocí fiktivního příběhu upozorňuje na problém dalece přesahující sféru sportu – totiž mezilidskou netoleranci a až absurdní držení se dogmatických pravidel i tam, kde nedávají smysl; a kde by v ideálním světě ani neměly mít své místo.
Jako filmový argument zdvihající varovný ukazováček tedy snímek funguje a dokáže přitáhnout trochu pozornosti k zásadnímu sportovně-politickému problému, jenž je stále velmi aktivní – vždyť od nepokojů v souvislosti se smrtí mladé Íránky Mahsá Amíní, kterou ubili tamní policisté za odmítnutí „správného“ nasazení hidžábu, uplynul sotva rok. A že jde o velmi palčivé téma ukazuje i podobně angažované, rovněž íránské drama Semínko posvátného fíkovníku, jež se nedávno také ocitlo v našich kinech.
Spojené izraelsko-íránské síly Nattiva a Amir Ebrahimi předkládají kompetentní a důstojné zpracování uvědomělého námětu včetně poselství, že ačkoli se starší generace s nespravedlností smířily, ty mladší už to trpět nehodlají. Činí tak sice poutavou formou, přesto se za rámec ústřední premisy příliš daleko nedostanou a převažující umělecké hodnoty díla podrývá polopatičnost přepjatého závěru.