Nejchválenější horor roku Duše prokletí je precizní filmařskou příručkou. Ale většinou nic víc

Ke dveřím renovovaného izolovaného sídla v noci přistoupí propuštěný chovanec léčebny a osamělou manželku svého bývalého doktora varuje, že s ní v domě někdo je. Buďto měl pravdu, nebo si nakonec do zamčeného obydlí našel cestu. Žena každopádně cizí rukou zemře a po roce přijíždí na místo činu její nevidomá sestra, která vede obchod s prokletými předměty a z osobního majetku cizích lidí dokáže vyčíst jejich nejniternější tajemství.

Senzibilní vyšetřování zdánlivě uzavřené vraždy, jejíž předpokládaný a opětovně vězněný pachatel později sám někomu padl za oběť, ozvláštňuje zpočátku povědomý duchařský příběh s prvky V zajetí démonů. Danina děsivá sbírka má jeden neočekávaný trumf v podobě hrůzostrašného golema, jenž vlivem indicií vložených do dřevěné hlavy může vykonávat monitoring i jiné úkony za svou fyzicky znevýhodněnou majitelku.

Většinu stominutového filmu ovšem strnule prosedí u kuchyňského stolu v místě výroční události, kde Dani hostí Tedova nová přítelkyně Yana (Caroline Menton). Je v domě společně s nimi někdo další? Vznáší se nad ním prokleté duše nemrtvých, nebo je to celé jen vražedné spiknutí objasňované šestým smyslem truchlícího a podezřívavého dvojčete? Od každého trochu, a přestože výsledek není přeplácaný jako dort Pejska s Kočičkou, zatím univerzálně chválený snímek si po odkrytí všech karet v klíčovém flashbacku nenechává v rukávu žádná esa pro avizovaný hororový koncert.

McCarthy přitom dělá maximum pro to, aby publikum udržoval v napětí. A to hlavně zadržováním důležitých informací a pravých úmyslů postav, díky čemuž příběh dlouho nemá zřejmého protagonistu. Týká se to i zranitelné Dani s podivínskými sklony, jež by Ted odměnil jednosměrným lístkem na psychiatrii a která v souhře s mlčenlivým dřevěným parťákem vzbuzuje strach. Zvlášť tehdy, když film krátce přejme perspektivu nejvíc zmatené a znepokojené, a tudíž pravděpodobně i bezúhonné Yany.

Její hledisko nejnápadněji inklinuje k duchařskému hororu, přičemž McCarthy s tímhle dlouho zachází spíš jako Pascal Laugier v nechvalně proslulých Mučednících. Nadpřirozenem hlavně kamufluje pravé vypravěčské záměry, ovšem k neporovnatelně chabějšímu diváckému efektu. Dani se totiž možná chová jako správný detektiv a předhazuje pár indukčních postřehů, ale většinou nedělá skoro nic a rozlousknutí záhady vězí v jejím šestém smyslu. Publikum je přitom ve správné chvíli o adekvátnosti její hypotézy informované vklíněným flashbackem, který vše vysvětlí a pro finále nastolí polohu revenge thrilleru s nadpřirozeným hybatelem zápletky, jenž ale do téhle postmoderní skládačky úplně nepasuje.

Tonálně to ale šikovný McCarthy trefil velmi sebejistě a s omezeným rozpočtem, pár lokacemi a několika dobrými herci diktuje snadno čitelnou příručku pro aspirující hororové režiséry, kteří by do často předvídatelného žánru rádi přisypali něco víc. V tomto případě to není ani tak standardní řemeslo spoléhající na několik dějotvorných prostorových motivů (nastražený automatický fotoaparát) či na trochu neohrabaně zabarvující soundtrack, ale především atmosférou bezešvé přenesení Šestého smyslu do gotického sevření očekávaných klišé.

Stereotypy se naštěstí během relativně krátké stopáže nedostaví a McCarthy s aktéry nakládá vcelku překvapivě. Nedovolí, aby soustředěné publikum ztratilo o dění zájem, a diváky lačnící po zážitku korespondujícím s českým distribučním názvem uspokojí trvale tísnivým očekáváním, v jehož zajetí těch pár lekaček rozhodně udeří na kýženou intenzitu škubnutí. Je to hezký poctivý horor s jednoduše vystavěnou zápletkou a netradičním finále, což stačí k pochvale, ale na verdikt „nejlepší horor sezóny“ je to přece jenom málo.

Podívejte se na žebříček nejlepších hororů podle Kinoboxu.