Drama o dospívání Už tě nemám rád se nechá unášet mladickou nespoutaností. Leckomu to ale může vadit

„Jak dlouho tady ještě bude?“ ptá se Marek své matky (Anita Krausová) ohledně jejího nového přítele, s nímž nyní musí sdílet neprostorný panelákový byt. „Nekaž mi život,“ dostává se mu odpovědi od jinak milující a starostlivé matky-samoživitelky, jež pracuje v továrně a snaží se protlouct, jak se jen dá. Markova domácí situace tedy kdovíjak příznivá není, ačkoli by to mohlo být ještě o poznání horší.

O tom ví své jeho spolužačka ze školy Tereza. Žije sice s bohatými rodiči (Réka Dérzsi a Marián Mitaš) v domě se zahradou a nemůže si stěžovat na nedostatek financí, na lásku však ve vytížené domácnosti dvou tvrdě pracujících právníků nezbývá moc prostoru. Navzdory odlišnému socio-ekonomickému zázemí si k sobě dvě opuštěné, dospívající duše najdou cestu a vydávají se na cestu. Nevědí kam a za jakým cílem, ale útěk od stávajících pořádků je nakonec přibližuje dospělosti víc, než si zprvu mysleli.

Zdeněk Jiráský působí především jako dokumentarista, aktuální snímek je však už jeho čtvrtým hraným celovečerákem. Tíživá dramata V tichu (2014) a Kryštof (2021), vracející se do období před a po druhé světové válce, však nerezonovala tak výrazně jako filmařův debut Poupata z roku 2011. Za vyloženě depresivní sociální drama si Jiráský odnesl Českého lva za nejlepší režii, dočkal se i několika nominací na Ceny české filmové kritiky. Příběh rodiny nádražního hradlaře, který je závislý na hracích automatech, čímž trpí celé jeho okolí, poukázal na několik trudných fenoménů současné společnosti, na což nový snímek nepřímo navazuje.

Z náčrtu vyprávění je totiž patrná kombinace sociální kritiky, road movie a coming of age dramatu. Ukazuje, že děti a dospívající z různých sociálních vrstev mají leccos společného – nejen touhu po dobrodružství, ale i potřebu respektu a poznávání sebe sama. V tom si Marek s Terezou notují, což v momentech společného štěstí podtrhuje i dynamická hudba v jinak tichém, zvukově komorním snímku, jehož převažující atmosféru vystihuje spíše několikrát použitý melancholický dream pop Anny Vaverkové.

Vyznění snímku velmi pomáhá i kamera Michala Černého, jež dokáže snímat na jednu stranu vrcholně realistické obrazy, zároveň však rámováním i kompozicí vytváří množství významů, k jejichž vyjádření nejsou často potřeba ani slova. Problém je však v tom, že tyto výmluvné záběry většinou předávají to, co jsme viděli už v mnoha jiných filmech o dospívajících hrdinech. Třeba oproti Páté lodi (2017), v níž se dvojice nešťastných, zhruba desetiletých dětí začne starat o pár miminek a snaží se tak vytvořit vlastní ideální svět, se Jiráského snímek nepouští do výraznější imaginativnosti a spíše se snaží co nejsyrověji zachytit jádro situace, jak ji hrdinové vnímají.

To ale vede k určitému dramaturgickému rozklížení, jelikož můžeme bezmála dvouhodinový snímek rozdělit na dvě velmi odlišné poloviny. Ta první klade důraz na sociálně-kritické zachycení různých podmínek, v nichž musejí děti vyrůstat, avšak dohrání načrtnutých rodinných motivů se nedočkáme. Následná cesta oproti tomu působí stejně bezradně jako její protagonisté – zdlouhavě sledujeme ztracené postavy bloudící cizími městy a marně hledající další životní směřování.

Zde se sympaticky daří zobrazit nudu a prázdnotu spojené s přemírou svobody – možnost dělat cokoli, ale zároveň nic nemuset totiž otevírá existenciální propasti, do nichž dospívající duše obvykle ještě nezvládnou pohlédnout. Postupné oddramatizování vyprávění je sice vzhledem k hlavním tématům smysluplné a odvážné, přesto však divácky poměrně neuspokojivé a právě tímto směrem bude jistě směřovat většina výtek.

Jiráský měl šťastnou ruku při výběru mladých, zcela neznámých hereckých tváří, které objevil na castingu v severních Čechách, kde se první polovina snímku odehrává. Daniel Zeman i Maisha Romera Kollmann odvádějí velmi sympatické, civilní výkony, jež narušují pouze za uši tahající postsynchrony mladé herečky.

Názvem i závěrečnou mrtvolkou odkazuje Jiráský na klasické dílo Françoise Truffauta Nikdo mne nemá rád (1959), základní stavební kámen francouzské nové vlny i tehdejšího, až dokumentaristicky realistického přístupu k filmařině. Právě k této tradici inklinuje i Jiráského novinka, která své protagonisty nesoudí, ani se nesnaží jejich komplexní vnitřní život redukovat na blahosklonně rodičovské vysvětlení týkající se nezralosti; namísto toho předkládá tu vtahující, jindy zase odtažité pásmo výjevů, určených spíše pro náročnější, ideálně festivalové publikum.

Drama Už tě nemám rád je nyní k vidění v kinech. Podívejte se také na náš žebříček nejlepších tuzemských dramat poslední dekády.