Tiché znamení je plné záhad a čekání na pointu. Mrazivá party s Tatumem až moc připomíná konkurenci

Na snímku Tiché znamení (původně vznikající pod mnohem provokativnějším originálním názvem Pussy Island) pracovala režírující herečka dlouhých sedm let a jde tedy pro ni o extrémně důležitou a významnou látku, která toho chce říct poměrně dost. Nakonec na scénáři spojila síly s E. T. Feigenbaumem, s nímž pracovala již na seriálu High Fidelity, a do jedné z ústředních rolí obsadila svého současného partnera, hvězdného Channinga Tatuma. Následně jej doplnila řadou vycházejících hvězd i prověřených veteránů. Počin se vytvářel tak dlouho, že naskočil do již dávno rozjetého vlaku moderních satir, které kombinují humorné šťouchance do společnosti s tajemnou a mrazivou zápletkou. A možná tak učinil trochu pozdě.

Příběh se točí kolem mladé servírky Fridy, která je evidentně zakoukaná do známého miliardáře a magnáta Slatera Kinga. Ten má za sebou ošklivý mediální skandál a aktuálně zpytuje svědomí, zakládá charity, dochází na terapie a uzavřel se do klidu svého soukromého ostrova… prostě o sobě prohlašuje, že je nový člověk.

Frida, okouzlena jeho šarmem, by se ráda vetřela do jeho přízně, což se jí při jednom galavečeru bizarním způsobem podaří. Mezi dvojicí ihned prolétne jiskra a Slater ji a její kamarádku Jess pozve na pobyt na svém soukromém ostrově, jehož se zúčastní také jeho kolegové a známí. Ženy tak dorazí prakticky do ráje na zemi a život mezi smetánkou si užívají plnými doušky. Alkohol teče proudem, drogami se tu také nešetří a Slater má o Fridu evidentní zájem. Jenže brzy začnou hrdinky zjišťovat, že se na ostrově možná děje cosi divného a postupně k nim přicházejí znamení, že by měly co nejrychleji utéct.

Kromě jasně viditelné satirické části chce tedy Tiché znamení upozornit i na důležité společenské otázky a vykřičníky (nejen) moderní doby, a to vše servírovat v tajemném a mrazivém hávu, aby následná pointa po všem tom budování napětí dopadla na diváka jako velký balvan. Což se Kravitz do jisté míry daří velmi solidně. Přichází totiž s velmi sebejistou a údernou režií, která jasně ví, co chce říci a dokáže si s divákem sympaticky hrát. Hezky pozvolným a plíživým způsobem buduje napětí i pocit nejistoty ohledně toho, kam zápletka vlastně směřuje. Pomáhá si také skvělým audiovizuálem, pečlivě poskládanými obrazy a ve správných momentech akcentovanými hlasitými zvuky, jež mají diváka ještě více vyvést z rovnováhy.

I když nejde o nikterak inovativní režijní styl, vlastně to bez problémů funguje a na snímek se celou dobu velmi hezky kouká. Novinka má správný drajv, výtečnou kameru a zatraceně sympatické obsazení s nezvykle úlisným Tatumem a řadou „starých známých“ ve vedlejších a trefně vyobrazených rolích. Je zkrátka hezké vidět po dlouhé době na velkém plátně Christiana Slatera, Geenu Davis či Haleyho Joela Osmenta, kteří si navíc své roličky na hraně karikatur patřičně užívají. Jen k té Naomi Ackie v hlavní roli si divák dlouho nemůže najít cestu (i když na konci trochu pochopí proč) a nedá se jí fandit tak procítěně jako např. lépe vykreslené a sympatičtější Anye Taylor-Joy v tematicky podobném Menu. Tuto roli zde ovšem naštěstí zastane opět skvělá Adria Arjona.

I přesto má film jednu nechtěnou vadu – přišel trošku později a po zvučnější konkurenci. Na výsledku je vidět, že Kravitz si vzala inspiraci z velmi mnoha zdrojů, chvílí se snaží působit tajemně lynchovsky (ostatně obsazení Kylea MacLachlana prozrazuje mnohé), jindy si hraje na ženského Jordana Peelea a chce až moc okatě vytvořit nové Uteč. Do toho svou satirou a rýpanci do smetánky či sociálních sítí připomíná již zmiňované Menu, Trojúhelník smutku, To nic, drahá, dvojku Na nože či populární seriál Bílý lotos. Kravitz jako by si od každého z nich vzala něco, a i když řemeslo má bezpochyby v malíčku, zatím jí chybí osobitý styl a rukopis.

Což je znát i v samotném finále, kdy je pointa sice stále dosti výrazná a snaží se o důležité sdělení, před několika lety by však asi překvapila a rezonovala ještě více. Sílu jí ubírá také fakt, že Kravitz své trumfy krapet překombinuje a po hlavním zvratu se poslední třetina příliš táhne a uchýlí se až k polopatickému vysvětlování toho, co chtěla autorka vůbec říci. A vysvětluje to tak dlouho, aby to pochopil opravdu každý. Snímku tak místo důrazné a intenzivní tečky trochu spadne řetěz, což je vzhledem k poctivě budovanému a atmosférickému zbytku škoda. I přesto se Zoë Kravitz vyprofilovala jako poměrně silná a sebejistá autorka, která ještě musí najít svůj jasnější tvůrčí hlas, její další projekty se ovšem bude vyplácet sledovat.

Podívejte se na žebříček nejlepších thrillerů podle databáze Kinoboxu.