Bez kalhot: Poslední tanec je nejerotičtějším filmem bez sexu. Návrat elitního striptéra skýtá svěží závan emancipace

Bez kalhot: Poslední tanec uzavírá nečekaně komplexní trilogii, již Steven Soderbergh načal roku 2012 úspěšným dramatem Bez kalhot (Magic Mike). Channing Tatum ztvárnil striptéra Mikea Lanea, jenž svými pohyby a vypracovaným tělem uvádí ženské publikum do varu, sám však hledá respektovanou životní náplň a duševní souznění s jedinou vyvolenou osobou.

Druhý díl s názvem Bez kalhot XXL (2015) nabídl odlehčenou road movie o mužích, na něž doléhá potřeba vyměnit prchavé fyzické rozkoše za hlubší rodinné prožitky. A kteří zápolí s tím, zda vlastní schopnost uhranout a rozveselit zástupy žen považovat za dar, či za prokletí. Aniž by vyměnil protagonistu, jenž se stále živí melouchy a svými pohyby se dovede přizpůsobit srdečnímu rytmu zákaznic, Poslední tanec přesouvá pozornost na smyslnější a oduševnělejší významy tance, jenž není jednostrannou záležitostí.

Soderbergh a dvorní scenárista série Reid Carolin k tomu využívají až mytologický rámec, do něhož vsazují mnohem pasivněji jednajícího Mikea. Ten pracuje jako barman na večírku zámožné podnikatelky Maxandry (Salma Hayek), která se dopátrá jeho minulosti a domluví si u něj poslední soukromý tanec. Erotický zážitek ji ohromí a Mikea přemluví, aby s ní odletěl do Londýna a pomohl jí zinscenovat taneční verzi klasické (smyšlené) divadelní hry Isabel Ascendant o ženské emancipaci, respektive o jejím nedostatku.

Panovačná Maxandra, která prochází rozvodem, hledá způsob, jak se pomstít misogynnímu manželovi. Stejně jako takřka veškeré jmění manželů i divadelní budova po rozvodu s vysokou pravděpodobností připadne mocnému muži. Dobrosrdečný a manýrů bohatých prostý Mike oproti tomu nemá co ztratit a ve víru společenské smetánky se ocitá jako Pretty Woman. Hnaný tím nejdůležitějším, klíčící láskou k sebevědomé a pokrokově smýšlející ženě, povznáší se nad povrchní uspokojování paniček házících dolarové bankovky. Z tance vytváří intimní prožitek, jímž v závěru ke své vyvolené promlouvá – a to přímo z prken, která znamenají svět.

Podobně jako v jedničce si Soderbergh vypomáhá vytvářením paralel mezi protagonisty, kteří k životu přistupují zcela odlišně. Jenže zatímco v prvním dílu se propast mezi Mikeem a jeho labilním kamarádem Adamem stále zvětšovala, vztah s Maxandrou stojí od prvního společného večera na duševním spojení. Následný londýnský konkurz pro tanečníky a společenská setkání vyznívají z ženiny strany jako pouhý byznys, ale magnetická chemie mezi protagonisty už od úvodu neochabne. Ještě aby, když Channingovo striptýzové svádění zpola odhalené Hayek představuje možná nejerotičtější scénu kinematografie, která nezahrnuje sex. Bez ohledu na to, zda v publiku zrovna sedí muži, nebo ženy.

Poslední tanec je konverzační romancí, jejíž zázemí divadelní hry vděčí za inspiraci i klasickým hollywoodským muzikálům nebo komediím jako Láska mezi umělci (1933), kde se postavy domlouvají na oddělení pracovního a milostného vztahu. Dialogy nejsou tak civilní jako v jedničce a rovněž připomínají vtipné výměny z filmů Ernsta Lubitsche či Howarda Hawkse, v nichž se do sebe zamilovávají lidé z různých společenských vrstev.

Soderbergh, jenž se jako tradičně chopil i kamery, navíc zdobí klasické vyprávění formálními hrátkami. Když po rozšíření divadelního pódia zakročí londýnská památková správa, skupina najatých tanečníků se spojí, aby okouzlila zatrpklou úřednici, která může udělit stavební výjimku. V té chvíli film připomene špionážní komedii, neboť muži ženu celý den pečlivě sledují a připravují plán, který vrcholí zábavným tanečním číslem v hromadné dopravě. Žena, která cestuje do práce, to s úsměvem sleduje a požadovanou výjimku udělí.

Skoro vše se ve světě divadla jeví takto inscenované a mytologické. Několikrát se dokonce ozve hlas vypravěčky, která popisuje Mikeovy myšlenky a vysvětluje dějiny tance i toho, jakou roli sehrával před rozvojem verbální komunikace. Divadlo je místem, kde se zhmotňují mytologie a kulturní dědictví často interpretované muži.

V původní hře si protagonistka musí zvolit ženicha mezi dvěma nevyhovujícími nápadníky. Mikeova a Maxandřina předělávka zachovává shodný první akt i představitelku hlavní role, která však interaguje s ženským publikem a vyzdvihuje důležitost svobodné volby. A tedy i možnost vybrat si pozornost atraktivních mužských striptérů, kteří ženu vtáhnou do taneční slasti až poté, co získají její svolení. Zatímco předchozí díly setrvávaly u mužských dilemat, Poslední tanec se takto obrací na striptérskou etiku.

Snímek možná nestačí pojmout všechny myšlenky a zůstává přímočarou alegorií o nerovném postavení mužů a žen či o tom, jak se tyto rozdíly otiskují i do prazákladní formy tělesné komunikace. Rozhodně se ale jedná o nejúčelnější podobenství celé trilogie, které obsahuje autentické emoce a nápaditě využívá i klišé v podobě moudrého anglického komorníka.

Příběh je s výjimkou jediného bleskového flashbacku a hovoru přes zoom s členy bývalé party od předchozích dvou filmů odtržený a funguje samostatně, i když znalost série lépe umožní chápat Mikeovu osobnost. Záměrně postrádá civilnost a odvrací se od potíží finančně strádajících mužů. Místo toho znázorňuje zranitelnost na pohled nezávislých a mocných žen, které odnepaměti strádají ve společnosti plné povrchního mužského uspokojování.

Možná je na škodu, že dvě rámující tandemové taneční sekvence vypadají tak moc „cool a hot“, že pozornost mnoha odvedou od inteligentního sdělení k lacinější interpretaci názvu Bez kalhot. Poslední tanec je ale tak profesionálně a stylově natočený film, že si ho nejspíš každý divák i divačka musí užít i jako zábavnou a tradiční romantickou konverzačku s dráždivým vyvrcholením.

Valentýnské filmy nejsou jenom romantické komedie, ale i melodramata. Které z nich jsou světově nejpopulárnější? Musí jít vždy o příběhy mezi mužem a ženou, nemohou tam být i zvířata a stroje? A jak se ubránit kýčovitému dojetí?