Borderlands režiséra Hostelu se mohou stát jedním z nejvysmívanějších filmů vůbec. Je to fér?

O filmové adaptaci videoherní série Borderlands se mluví přinejmenším 15 let. Až od roku 2020, kdy se projektu chopil režisér Eli Roth a hlavní roli upsala Cate Blanchett, měl však snímek specifický tvar. Hrubý materiál se natočil v roce 2021 v Maďarsku a do procesu tvrdě zasáhl covid.

Pandemie však způsobila víc než odklad. Spustila divočejší spirálu dohad a sporů o tom, jak s roztočeným filmem přesně naložit. Během konfliktů vzal nohy na ramena i původní scenárista, což je málokdy dobré znamení. Byla to zkrátka mela a není divu, že na konci té bolestivé cesty dostáváme film, který rozhodně není ideální. Řečeno eufemisticky. Je to ale opravdu až tak velký průšvih, aby si nezasloužil milého slůvka?

Ano i ne. Tihle „Strážci Galaxie z Wishe“, jak projekt pojmenovala řada kritiků, nezapřou jak komplikovanou produkci, tak i fakt, že Eli Roth stojící v čele je tvůrce ponořený po uši v dobrých úmyslech, které ale málokdy dokáže v rámci své vize uspokojivě realizovat. Jeho asi největším režijním úspěchem je horor Hostel natáčený v Česku, který se na koncepční rovině vryl do paměti a zapsal do historie žánru, přestože jeho sledování příliš mnoho vzrušení či strachu nevyvolá. Jedná se o testament toho, že Roth ví, co svět chce, ale neumí mu to zvlášť přesvědčivě dát.

I tento příběh o honu za mimozemským pokladem na planetě Pandora obsahuje řadu prvků, kvůli kterým byste ho chtěli mít rádi. Potěší odhodlanost Rotha odevzdat se hyperstylizaci, při níž uplatňuje videoherní logiku bezbolestného násilí a vágní vztah digitálního prostoru k fyzikálním zákonům. Pohybujeme se ve světě, kde mohou postavy přežít jakkoliv brutální akt násilí, včetně granátu vybouchlého přímo do obličeje, dokud nemají vyčerpané pomyslné množství životů. Kde žádné trauma nezabrání se otřást a vyrazit do akce. Kde se postavy dělí výhradně na vyvolené spasitele a sidekicky.

Všudypřítomná nadsázka nezasahuje jen do infantilního smyslu pro humor, ztělesněného hlavně neuvěřitelně otravným „hláškujícím“ robotem (díky němuž Kevin Hart nemá šanci bojovat o titul nejotravnějšího herce na plátně), ale do celkovému přístupu k tomu, jak je příběh vyprávěn a jak nekompromisně se Roth odmítá podřídit pravidlům „správného“ scenáristy. Celým filmem se nese atmosféra absolutní nadsázky a uvolnění, v níž se možná mluví o osudu celého vesmíru a dávných rodinných traumatech, nikdo se ale ani netváří, že to je myšleno vážně. Jediné, co je důležité, je posunout se v ději k další akční scéně a sledovat, jak hrdinové s lehkostí sobě vlastní likvidují desítky nepřátel.

Na jednu stranu je jasné, že to Roth dělá schválně. Ví, že kašlat tímhle způsobem na budování napětí a dodržování zvyklostí není „normální“. Nejspíš věří, že setřásá okovy realismu a využívá naplno potenciál absurdního světa, který obývá. Jak už ale padlo, to, že to Eli myslí dobře, neznamená, že to taky dobře dělá. I když se Borderline můžeme zastat na koncepční rovině, v praxi to prostě moc nevychází. Hlášky nejsou dost řízné, akce není dost dobře natočená.

Je to o kus lepší, než říkají největší kritici, kteří mají s tímhle filmem principiální problém. Tahle recenze právě naopak vychází z toho, že principiálně jde o milý pastiš vědomých klišé a bezelstné zábavy, která bohužel svůj formát nenaplňuje s dostatečnou zručností. Někomu vadí, že film otevírá Cate Blanchett kostrbatým expozičním monologem, protože to je klišé. Mnohem větší problém je, že zní poněkud unaveně a věci, co říká, nejsou ještě mnohem šílenější. Pak by daná scéna mohla vyznívat humorně a sympaticky.

Mimochodem... co tu proboha dělá Cate Blanchett? A Jamie Lee Curtis? Opravdu měly za potřebí vzít tuhle zakázku, nebo má Eli Roth takový osobní šarm? Musí jít o kombinaci obojího. Na jednu stranu je sympatické vidět padesátnici, okolo níž je vystavený akční film, Roth tu ale své hvězdě moc nepomáhá. Způsob, jakým střídá toporné scény s digitální akcí, nedává herečce mnoho prostoru se v křiklavé postavě zabydlet. Ve videohře je to snadnější, protože mezi cut-scénami figurku několik minut přímo ovládáme. ale zde není, čeho se chytit. Blanchett umí být nepopiratelně badass, jak dokázala v třetím Thorovi, v ní tedy rozhodně problém není. Roth se ale stará spíše o to, aby jeho hrdinka tvořila správnou videoherní siluetu, než aby fungovala jako postava.

Borderlands si jde v první polovině užít právě tehdy, když je bereme jako performanci videoherních libůstek v jejich síle i slabosti. V druhé půlce už se snímek rozpadá v nesoudržné a úmorné scény. Hlavně samotný závěr, při němž si Roth nemůže odpustit pokusy o emocionální rezonanci (zapomněl snad, co celou dobu točí?), už se vážně vleče. I když se tedy jde vymezit proti těm největším odsudkům, pořád jsme na hony daleko tomu říct, že se ve skutečnosti zadařilo a vyplatí se vyrazit do kina. To platí snad jen pro fanoušky videoherní série, kteří si užijí záplavu odkazů na jejich zážitek.

Nepodařený akčňák Borderlands můžete momentálně vidět v kinech. Podívejte se i na náš žebříček nejočekávanějších filmů do konce roku.