Režisér František Vláčil točil Marketu Lazarovou několik let. Látka se mu vzpouzela pod rukama, počasí laškovalo, rozpočet rostl, produkční na Barrandově si trhali vlasy a ačkoliv do kin nakonec dorazilo jen torzo režisérovy původní vize, touhy a snu, byl z toho na plátně uragán vášní, emocí a uhrančivé krásy. Vláčilovi se v Marketě podařilo dotknout něčeho, co je trvalé, co nás přesahuje, čeho se denně dotýkáme, ale čemu nikdy nedokážeme porozumět jinak než dílčím způsobem.
Stejně jako pro Vláčila, ani pro debutující Marianu Čengel Solčanskou není příběh, který vypráví, tím podstatným a nejdůležitějším. Historka o napraveném lupiči a vrahovi, byť zasazená do atraktivních přírodních scenérií a 18. století navrch, je totiž opravdu banální. Zároveň ale legenda o mnichovi, který se své krvavé hříchy snaží vykoupit léčitelstvím a který nikdy nepřestává snít o létání, poskytuje autorce dostatečně široký prostor k rozjímání nad mnohem nadčasovějšími a v jistém slovu i intimnějšími hodnotami, jakými jsou ubíhající čas, nevyhnutelnost smrti, zodpovědnost k druhým i sobě samému či pokora a odpuštění jako jediný způsob vítězství nad životem.
Problém je v tom, že Mariana Čengel Solčanská se dál než k naznačení toho, o čem by chtěla vyprávět, nedostává. A pokud film nemám svůj obsah, svoji strukturu a zřejmý cíl, nemůže ho zachránit ani forma. A to je přesně případ Létajícího Cypriána. Na jedné straně pečlivě aranžované scény, důraz na budování atmosféry, potlačování mluveného slova a do toho prakticky neustále bouřící chorály, na straně druhé zmatečný, nečitelný, rozpadlý obsah, který těká od jednoho k druhému, aniž by konkrětněji věděl, proč vlastně. Navíc Solčanská jakoby délkou nahrazovala hloubku.
Legenda o létajícím Cypriánovi je tedy v určitém slova smyslu také torzo jako Marketa Lazarová, po níž (a vláčilovských filmech obecně) hodně nápadně pošilhává. Problém je v tom, že Vláčil spíš nestihl, než nedokázal dát do filmu všechno, co chtěl, natolik ho materie převyšovala. Čengel Solčanskou materie taky převyšuje, jen v tom smyslu, že si s ní vůbec neví rady.
Pokud by k sobě ale příště našla opravdu schopného scenáristu či scenáristku, pak bych se těšil hodně, protože jako režisérka prokázala odvahu, důslednost i nemalou dávku citu.