Druhé V hlavě je přímočarou repeticí jedničky. Pixar si vás ale stále může obtočit okolo prstu

V první řadě strhněme náplast a přiznejme si, že V hlavě rozhodně nemělo mít pokračování. Celý high concept tohoto vyprávění je nastaven tak, že v něm jde v kontextu rodinné zábavy s zaměřením na nejmenší odvyprávět právě jeden příběh s jedním poselstvím. „Každá emoce je hodnotná. Život nejde redukovat jen na jeho příjemné části. Tví blízcí tě budou milovat v tvé úplnosti.“

To bylo učiněno minule a nyní, o devět let později (můj ty skutku!), nezbývá než to zopakovat v trochu obměněné podobě. A vzhledem k tomu, že minule bylo toto poselství předáno tím nejpřirozenějším způsobem, musí být každá variace nevyhnutelně o kus šroubovanější a méně přesvědčivá.

Když jsme si to ale napřímo řekli, vezměme si příklad z našich hrdinů a tuto základní kritiku odsuňme někam do podvědomí, kde rozhodně nenapáchá žádnou dlouhodobou škodu. Pixarovky jsou mainstreamové blockbustery, už dávno ztratily dojem exkluzivity a unikátnosti, který si studio pěstovalo zhruba v první dekádě své existence. V hlavě 2 je rozhodně zbytný produkt, nicméně to automaticky neznamená, že musí jít o nepříjemný nebo nesnesitelný film. A když si pustíme k tělu onu strašnou skutečnost, že od premiéry jedničky uplynulo bezmála deset let, existuje tu celá nová generace dětí, která příběh nemohla vidět v kině.

Na začátku druhého dílu vstupuje mladá Riley do puberty a chystá se nastoupit na střední školu. Tento šok přichází právě ve chvíli, kdy personifikované emoce uvnitř její hlavy našly rovnováhu a věří, že je jejich chráněnka připravena na šťastný život bez zaváhání až do jeho konce. Právě v tu chvíli se rozrazí dveře velína a vkráčí nová čtveřice pocitů. K Štěstí, Hněvu, Strachu, Nechuti a Smutku se přidává ještě Stud, Závist, Nuda a Úzkost.

Zatímco se Riley chystá na rozhodující hokejové utkání, které jí může pomoct k jejímu umístění ve vysněném středoškolském týmu, perou se v její hlavě nové emoce se starými, aby nakonec samozřejmě zjistily, že „Každá emoce je hodnotná. Život nejde redu…“ však to znáte.

Pokud si minule rvali psychologové hrůzou vlasy z podivného zpodobnění lidského psýché, nyní bude muset celý obor zorganizovat podpůrné skupiny a navzájem si předepsat prášky na uklidnění. Celá ústřední alegorie je už zcela rozpadlá a nefunkční, pokud o ní jen trochu přemýšlíme. A to jak na koncepční rovině, kdy jednotlivé emoce, jejichž počet už je na devíti (deseti, pokud počítáme cameo Nostalgie), nejsou jasně definované a oddělené, takže je víceméně na rozhodnutí scenáristů, která zrovna vyvolává co.

A pak i na rovině praktické, kdy musí postavičky beztak projevovat kompletní pocitovou škálu, jinak by spolu nemohly koexistovat jinak než ve věčném konfliktu a nemohly by fungovat jako filmoví protagonisti s dějovým obloukem. Je navíc ještě méně než dřív jasné, jaký vliv má vlastně mačkání čudlíků ve velíně vzhledem k tomu, že každá reakce Riley vždy jedna ku jedné odpovídá vnějšímu podnětu, takže můžeme jen hádat, co má vlastně symbolizovat hádání různobarevných panáčků v její hlavě, když vede vždy k jedinému logickém důsledku.

Ale dobře. Budiž. Vždy je třeba si připomínat, že vyprávění nemusí dávat smysl koncepčně ani logicky, pokud ho dává tematicky, nebo alespoň emocionálně. Co do tématu tu máme onen problém, že jde o repetici jedničky, kdy se sice navýšil počet emocí, ale konečné poučení je doslova stejné (zpátky do podvědomí, probléme!). Co do emocí to je mnohem lepší, tady můžeme mluvit o pixarovském esu v rukávu.

Tvůrci zvládají nepřesvědčivý námět, nejasně vykreslené postavy a všepohlcující předvídatelnost dostávat do situací, kdy všechny přítomné kvality jako zázrakem přesto zapadnou do sebe. Kdy v nás u vtípku nebo srdceryvného okamžiku problikne právě ta emocionální reakce, jakou chtějí tvůrci vyvolat. Veselé okamžiky jsou veselé, dojemné jsou dojemné. Druhé V hlavě je v tomto ohledu velmi přímočaré a jednoznačné. Jako by následovalo logiku samotného filmu, kdy každý okamžik vyvolává jednu jedinou jasně definovanou reakci.

U pixarovek víc než u většiny animovaných rodinných filmů platí, že si je pro sebe nárokují i dospělí. Jak prozradila projekce, na jejímž základě vznikla tato recenze, na snímek chodí i odrostlé publikum, nejčastěji páry, klidně bez doprovodu ratolestí. Samozřejmě v mnohem menší míře než rodiny s dětmi, ale přece. Tím víc to vyvolává otázku, pro koho je snímek přesně určen? I přes zájem dospělého publika v tuto chvíli platí, že ve své přímočarosti a zkratkovitosti je druhé V hlavě mnohem víc pro děti než pixarovky zlaté éry. Najdeme pár vtípků pro dospělé, ty jsou ale nyní izolované a vložené navíc, netvoří vlastní plnohodnotnou vrstvu příběhu.

Nemusí to nutně vadit a z filmů, na které se chodí s dětmi, je V hlavě rozhodně lepší alternativou k Mimoňům. Je to film se skvělou animací, zručným dávkováním emocí a „správným“, velmi vzletným poselstvím. Dojem prestiže a eventu už má spíš ze zvyku. Zároveň ale nejde o samozřejmost vzhledem k tomu, že zdaleka ne všechny poslední pixarovky byly úspěšné.

Podívejte se na žebříček nejlepších animovaných filmů podle databáze Kinoboxu.