Kidman a Efron si dvě hodiny vymýšlí problémy. Rodinná aféra je ztělesněním Netflix & Chill

Zara (Joey King) už dva roky otročí jako asistentka nesnesitelné hollywoodské celebrity Chrise Colea (Zac Efron), jenž je chodícím ztělesněním samolibého, arogantního a ve vhodné okamžiky šarmantního věčného dítěte. Když už toho má dost, dá výpověď. Chris si však uvědomí, že svou asistentku potřebuje.

Zápletka uhne trochu jinam, než asi čekáte. Když ji jde domů přemlouvat k návratu, narazí na její matku, úspěšnou spisovatelku Brooke (Nicole Kidman). Okamžitě přeskočí jiskra a skončí spolu v posteli. Když se to promptně dozvídá Zara (mohli se aspoň zamknout), spouští se mela.

V Rodinné aféře neexistuje problém ani konflikt. Což o to, v dialozích jednají postavy velmi dramaticky a emocionálně, jako by byl v sázce jejich osud. Co do situací však scénář dělá vše pro to, aby podryl možnost opravdového dramatu. Kdyby byl pod filmem podepsaný Steven Soderbergh, nejspíš bychom si to vysvětlovali jako záměrnou subverzi.

Joey je čtyřiadvacet, je tedy moc stará na to, aby měla nárok na majetnictví ohledně osobního života své matky. Kdyby byla alespoň o pět let mladší, mohli bychom jejím syrovým a zmateným emocím rozumět, takhle nezbývá než čekat, než vychladne a uvědomí si, že se chová jako rozmazlený fracek.

Její negativní reakce má jistě částečně opodstatněný základ, Chris je příšerný člověk ve všech ohledech a nejde očekávat nic jiného, než že Brooke časem nějakým sobě typickým krutým způsobem pustí k vodě. Určitá rovina protestu je na místě. Dávalo by však smysl ho projevovat racionálněji než začít se válet na zemi, vydávat dávivé zvuky a křičet na matku, že na ni nebere ohledy (nejde o přehánění, to je scéna ve filmu).

Jenže Brooke není bezelstná žena z davu, jedná se o velmi úspěšnou spisovatelku, držitelku Pulitzerovy ceny, navíc s šestnáctiletým věkovým náskokem nad Chrisem. Kidman křehce prohlašuje: „Slib mi, že mi nezlomíš srdce,“ což má (spolu se vzpomínkou na zesnulého manžela) evokovat, jak moc by ji krach vztahu ranil. S čistým svědomím jde však říct, že pokud to nedopadne, je více než připravená nést následky, které má mentální kapacitu předvídat.

Veškeré drama tedy spočívá v tom, že si spolu dva bohatí zajištění lidé, ve svém oboru celebrity, užijí sex a koketují s myšlenkou, že by mohli zkusit i něco víc. A jejich dcera/asistentka z toho není nadšená. Buď to vyjde, nebo ne. V tomhle ohledu dopadla lépe koncepčně až podezřele podobná Představa o tobě, kde však Anne Hathaway ztvárňovala maloměstskou domácí puťku, takže ji vztah s celebritou uvrhl do zcela nového světa a vystavil netušenému tlaku.

U romantických filmů se často setkáme s výtkami vůči absenci motivací a konfliktů, ale když k nim přistoupíme z odstupu, zjistíme, že velmi přímočaře naplňují nějakou konkrétní sexuální/vztahovou fantazii. Obyčejná žena je stržena do světa luxusu a hédonismu, který „je nucena“ si vychutnat. K tomu jako by místy směřovala i Rodinná aféra, třeba když Chris dělá na Brooke dojem tím, že zarezervuje celou luxusní restauraci. Jak moc tím ale může být ohromená žena, která v takových podnicích jí běžně?

Vracíme se k tomu, že scénář není schopný podepřít sám sebe. Stejně jako není schopný pracovat se svým žánrem. Chris je nadreálně příšerný člověk, jehož absolutní sobectví a hloupost dávají smysl jen v rámci parodie rozmazlené celebrity. Přesto jsme v kontextu romantického filmu připraveni, že se může stát milostným partnerem jinak inteligentní ženě, která „ho napraví“. Tak to prostě chodí, jde o další běžnou fantazii. Vyprávění ale neustále přeskakuje mezi tím, nakolik máme jeho chování přijímat v nadsázce (tehdy je tolerovatelné) a nakolik doslova (tehdy je naprosto nepřípustné a vpravdě neuvěřitelné). Celkový koncept zkrátka nedrží pohromadě.

Vážně je těžké říct, proč scenáristka Carrie Solomon nevymyslela absolutně nic, co by se vzdáleně podobalo skutečné překážce, kterou musí milenci překonat. Ne že by potřeboval někdo na konci zemřít na souchotiny, chápeme smysl feel-good filmu, jistě je ale uspokojivější, když hrdinové během vyprávění něčeho dosáhnou a odněkud se někam posunou.

V Rodinné aféře si naše hrdličky mezi romantickými montážemi procházek po pláži musí cucat své problémy z prstu a upřímně řečeno se zdá, že jim samy nevěří. Solomon má dost sebereflexe na to, aby vedlejší postavy zdůrazňovaly, jaké prkotiny naše trio řeší. Proč tedy do scénáře nevepsala palčivější konflikt? Tohle je její svět, mohla s ním dělat, co chce! A pokud mělo být pointou filmu „nevymýšlej si blbosti“, rozhodně to uniklo režiséru Richardu LaGravenesovi, který se snaží svým filmařským jazykem budovat neexistující drama.

Můžeme spekulovat o tom, že původním záměrem bylo sledovat cestu Zary za emancipací na své úspěšné matce a nalezením sebe sama. Jakmile se však do rolí Brooke a Chrise obsadily superstar Kidman a Efron, těžiště filmu se automaticky přesunulo k nim, aniž by na to byl příběh připraven. Ať tak či onak, důsledek je, že sledujeme romantický film, v němž ústřední pár nečelí jiným problémům než těm, co si pro sebe vyvaří ze vzduchu. To by byl dobrý námět pro dramedii Woodyho Allena nebo intimní konverzačku Johna Cassavetese, ne ale pro film, který je vystavěný jako rutinní romantika.

Samozřejmě, že přítomnost silného obsazení vede k funkčnosti některých scén na té nejzákladnější rovině, takže se zážitek málokdy ponoří hluboko pod průměr. Je vlastně docela šílené, že herečka kapacity Nicole Kidman se ocitla v tomhle druhořadém filmu. Jistě, o kus ho povyšuje, má to ovšem zapotřebí? Ale budiž. Rodinná aféra je i díky ní ztělesněním Netflix & Chill, kdy si o víkendu večer v posteli pustíte náhodné doporučení a po čtvrt hodině už jste s myšlenkami někde úplně jinde.

Podívejte se na žebříček nejlepších romantických filmů podle databáze Kinoboxu.