Recenze: Drnovické catenaccio aneb... (dokument)

Pikantní předkrm pro Procházkův hodinový dokument o době netušených ekonomických možností představuje starší režisérův snímek Náš první hospodář o účasti prezidenta Klause na dožínkách v Polabí. Ačkoliv režiséra na této potměšilé devítiminutové anekdotce baví především smíchání masarykovské a gottwaldovské prezidentské tradice, snímek vzhledem k tomu, co následuje, dostává ještě jeden podstatný význam. Byl to právě Václav Klaus, kdo v 90. letech jako ministr financí privatizoval a určoval ekonomická pravidla v zemi, kdo řekl, že "peníze jsou až na prvním místě" a kdo národ přesvědčoval, že se můžeme spolehnout "na neviditelnou ruku trhu".

Drnovické catenaccio, které tvůrci rafinovaně stylizovali jako naivní cestopisný dokument, si klade dvě základní otázky: 1) Jak mohl uprostřed malé moravské obce jménem Drnovice se dvěma tisíci obyvateli vzniknout stadion pro osm tisíc diváků?, 2) Kde byly kořeny onoho zázraku, který doslova katapultoval fotbalisty 1.B třídy do výšin první ligy a evropských pohárů? Dvě otázky, ale jedna odpověď.

Na začátku stojí pohádka o Honzovi (Gottwaldovi), který šel do světa a vrátil se domů nejen s polovinou království ale i celým drakem, uprostřed neodolatelný rozbor českého tunelování a na konci osvěžujícím způsobem odvážná úvaha o tom, že Američané systém obchodování s dluhy převzali od nás, tudíž viníky současné světové hospodářské krize nejsou ani tak oni, jak spíš my, na což můžeme být náležitě hrdi, neboť jsme konečně dobyli/pobili svět.

Procházka použil stejný princip jako Karel Zeman ve své slavné Cestě do pravěku. Vydává se proti proudu času, ptá se, rozhlíží, klukovsky zlobí a občas odbourává nějakou tou dokonale "špatnou" úvahou ("Tak tady v těch pračkách se praly ty špinavý peníze, bylo jich tolik, že na špinavý prádlo už se nedostalo," řekne režisér s filmařskou lampou v ruce a zvedne vedle ležící špinavý hadr).

Jenže Procházka dokonale klame tělem. Navenek roztřesená neostrá kamera osmičky, ve skutečnosti překvapivě ostrá optika tehdejší podnikatelské džungle. Na první pohled tvůrčí bezradnost, která se snaží schovat za klukovskou naivitu a hraní si na "dobyvatele" pramenů Amazonky, ve skutečnosti dokonalá demontáž systému.

Jakkoliv pravidelně čtu noviny a viděl jsem bezpočet publicistických pořadů o nejrůznějších ekonomických zlořádech (nejen) 90. let, teprve díky Drnovickému catenacciu jsem pochopil princip tunelování, tedy slova, jímž jsme obohatili i angličtinu. Jak obrazně říká jeden z hrdinů filmu: "Výhodnější a jistější nebylo hrát durcha, ale betla, tam šlo zbohatnout rychleji."

Koupíte si firmu za její vlastní peníze, vezmete si úvěr od banky na její provoz, neděláte, jenom bohatě odměňujete sebe a své blízké, pilně spoříte na zahraničních účtech, když už jsou dluhy neúnosné, prodáte je státu, ten jmenuje konkurzního správce, se kterým se domluvíte, neplatíte penězi, ale akciemi a tiše ze všeho mizíte. Stát se probírá teprve ve chvíli, kdy křičí a sténá podvedená banka, kterou musí za velké peníze zachraňovat. Viníky už ale těžko honit. Všichni ze sebe dělají žebráky. Někdo uteče, někoho vyloví ze dna přehrady, sedět jde málokdo. Většina dál ctí princip catenaccia, tedy černé díry za neprostupnou obranou a projíždí obcí za neprůhledným sklem své limuzíny předpisovou padesátkou.

Drnovické catenaccio může v lecčems připomenout starší půlhodinový dokument Filipa Remundy Obec B. Zatímco ale spolutvůrce pozdějšího Českého snu a Českého míru sázel spíš na ironii života a dobové absurdity, Procházka jde mnohem odvážněji a systematičtěji k meritu věci. Zajímá ho jeden konkrétní (drnovický) případ, nezapomíná přitom ale na vědomí širších společenských, ekonomických i politických souvislostí, nenudí dlouhými přednáškami (snad jen promluva páně Bělohradského lehce uspává), naopak si rád hraje. Snímek se tak (asi!) blíží spíš zamýšlenému a nikdy nerealizovanému filmu Princip K. scenáristy a režiséra Ivana Fíly, který se chtěl pokusit o něco podobného prostřednictvím kauzy Kajínek, jen na poli hraného filmu.

Kousavý a přitom vtipný a chytrý Procházkův dokument Drnovické catenaccio aneb Cesta do pravěku ekonomické transformace může diváka rozmazleného HD kvalitou obrazu a jinými technickými vychytávkami odradit svým vzhledem. Marná sláva, malý zrnitý obraz nenabízí větší estetický zážitek. V daném případě by to byla ale veliká škoda, za potrhaným kabátkem se skrývá jeden z nejzajímavějších českých dokumentů posledních let.