Recenze: Český mír (dokument)

Český sen (2004) svého času vzbudil spoustu emocí. Podobně třaskavou náloží slibuje být i druhý film režisérů Víta Klusáka a Filipa Remundy Český mír. Oba snímky mají leccos společného – vyprávějí o něčem, co nakonec nevzniklo, jsou fascinovány veřejným míněním a manipulací s ním, v obou tvůrci tlačí do popředí nejen své názory ale i svůj obličej… V mnohém se ale také liší. Naštěstí!

„První česká filmová reality show“ Český sen o neexistujícím hypermarketu došla skrz ohromný mediální humbuk k šokujícímu zjištění, že lidé chtějí nakupovat levně, že reklama funguje a že po slevách se nejvíc pídí důchodci. Dnes si na částečně ironickou a částečně sebevzhlíživou moralitu o zhoubných praktikách kapitalismu vzpomene asi málokdo, pachuť okolo hysterie s tím spojené ale dosud nevyprchala.

„Dokumentární komedie o americkém radaru v Čechách“ Český mír toho neinscenovala (doufejme) mnoho a slušnou výpovědní hodnotu bude mít (doufejme) i po letech.

Čert vem, že Remunda s Klusákem okatě nadržují odpůrcům radaru (brdští venkované a radikalizovaní odpůrci vs. vládní zmocněnec Tomáš Klvaňa) a že ti vyhrávají nad zastánci americké vojenské přítomnosti kontumačně prostě proto, že první dvě skupiny tak činí z vlastního přesvědčení, byť někdy ryze anarchistického, zatímco Klvaňa sice slušně, korektně a ohleduplně, ale pořád docela obyčejně pro peníze, neboť je to jeho práce. Na tomto filmu tak není zajímavý výsledek, který ostatně všichni dobře známe, ani průběh (uvazování u stromů, jalové debaty atd.), jako spíš drobné detaily, které vypovídají o momentálním stavu společnosti i obecně o (českém) člověku jako takovém.

Český mír především ukazuje, jak doširoka jsou v České republice na konci první dekády 21. století rozevřeny nůžky mezi pravicí a levicí. První nazývají druhé bolševiky, první jsou pro druhé zaprodanci, na obou stranách argumentační schopnosti mizerné, ochota naslouchat nulová. Jedni i druzí se domnívají, že své protivníky prostě „nějak“ přetlačí. Občané propadají stále větší frustraci a společenské beznaději, státní správa je tu takřka důsledně prezentována jako neschopná, formální a obsahově značně vyprázdněná a – co je vůbec nejtragičtější – zastupitelská demokracie demaskována jako nefungující.

Z hlediska nadčasového Klusák s Remundou v Českém míru s formanovskou přesností usvědčují velké z malého, státnické z bezobsažného, hrdinné z připos*aného. Absurdita, trapnost, ironie, výsměch, to jsou ingredience, s nimiž rádi (a dobře!) pracují. Jsou-li v něčem jako filmaři opravu dobří, tak právě v detailu, postřehu a ostré konfrontaci.

Strukturálně ovšem nenabízejí nic nového – na straně jedné jakási televizní výstřižková služba oficiálních výstupů (stejně jako nedávné Oko nad Prahou), na straně druhé fascinace tím nejbizarnějším z bizarního, co lze okolo dané kauzy najít (ministryně a její oslavná radarová píseň) nebo zinscenovat (videoklip k této písničce). Kvůli snaze před divákem hájit a uhájit svůj (ideologický) názor na problém a kvůli libování si ve sbírce všech možných výstředností ovšem tvůrcům utíká z opratí hlavní hrdina filmu, jeho příběh a jeho proměna – totiž starosta Jan Neoral, který opakovaným tvrzením, že není politik, dělá rychlou politickou kariéru a v průběhu času se před kamerou mění z pokorného člověka v povýšenou až sebestřednou celebritu. Škoda, že právě tomuto příběhu a této proměně se tvůrci víc nedívali pod sukně, byla by to bezpochyby nadmíru zajímavá podívaná, v tom Remunda s Klusákem jako dokumentaristé bohužel zcela selhali.

Lidsky nejsilnějším momentem Českého míru tak zůstává situace, kdy „ochránci míru“ na honu bezohledně pálí po všem živém, zvukař tu všudypřítomnou palbu v obavě o vlastní život neustojí a hodlá s natáčením okamžitě a demonstrativně praštit. Tak si tak říkám, je to hodně nebo málo na tříleté natáčení a 124 hodin natočeného materiálu? 

Více informací naleznete na kartě filmu.