Za školou 2: Zázraky 90. let, Oscar i rituální vražda

Přiznám se, že včera ráno jsem se hodně zapotil. Přece jen přednášet o české kinematografii 90. let v devadesáti minutách, navíc publiku značné různorodému, v němž sedí vedle aktivních účastníků oněch let i mladí, jejichž filmové zájmy tehdy nesahaly dál než k Boříkovi staviteli, nebylo nejjednodušší. Pravda, slibu, že faktografii budu odlehčovat barvitými historkami jsem úplně nedostál. Času totiž bylo zatraceně málo a témat, zvratů, tvůrců i filmů bezpočet, takže druhé muselo stále víc ustupovat prvému. I tak to nestačilo a upovídaných minut nebylo devadesát, ale sto dvacet devět. Budiž mi útěchou, že nikdo neodešel a uspal jsem jen technika místního sálu.

V noci ve výtahu jsem se náhodně potkal s jedním ze svých posluchačů a ten mě tak nezřízeně chválil, že jsem opravdu hodně litoval, že v Hradišti nemají mrakodrapy a já musím vystupovat už ve třetím patře. Tak hezky se to poslouchalo, hmmmm...

Nefalšovanou českou sodu 90. let ale divákům naservíroval režisér Radim Procházka filmem Drnovické catenaccio. Film o tom, jak ve dvoutisícové obci vznikl fotbalový stadion pro osm tisíc diváků a místní čutálisti to dotáhli z 1.B třídy až do první ligy a evropských fotbalových pohárů, pojal jako cestovatelsko-objevitelský snímek. Roztřesená osmička hodná expedice na Mount Everest, odkrývání relikvií v útrobách stadionu, svědectví místních a do toho všichni ti nedostupní Gottwaldové, Mrázkové, Pitrové, Krejčířové, Starkové, Chvalovští... Režisérovi se povedlo hravým způsobem vysvětlit a obnažit kořeny největších podvodů a podnikatelských „zázraků“ 90. let natolik přesvědčivě, že divák, jemuž bylo v roce 1990 osm let, si posteskl, že mu tehdy nebylo víc. „To nebyla divoká léta, to byla léta pohádková, tehdy si šlo plnit sny,“ pravil. Nejspíš to myslel smrtelně vážně.

A do třetice všeho dobrého a zlého 90. léta: Česko-americký film Někde je možná hezky z roku 1991 o těžké osobní krizi, kterou na sklonku roku 1989 prochází třicátník Martin, velký milovník Beatles a obdivovatel životních postojů Johna Lennona. Tolik naivity a bezelstné upřímnosti se hned tak nevidí. Třeba by ale film působil jinak, kdyby se tvůrcům povedlo dojednat s Brouky a Yoko Ono práva na použití originální muziky Beatles, takhle musel hudební skladatel s motivy Imagine, Let It Be a dalších legendárních skladeb všelijak fixlovat, aby se divák dovtípil a právník hlídající autorská práva nemohl kousnout.

To, o čem sní asi drtivá většina tvůrců po celém světě, se včera povedlo pár šťastlivcům v Uherském Hradišti – ve vlastních rukou si potěžkali skutečného Oscara a skutečný Zlatý glóbus. Nebyl to sice ceny, které obdržel snímek Obchod na korze, jak původně pořadatelé slibovali (navíc Zlatý glóbus slavný Kadárův a Klosův snímek ani nezískal!), ale i tak to byl příjemně vzrušující a mrazivý pocit. Stejně jako vidět legendární film znovu na plátně.

Proč se dneska netočí takové filmy?

Ve zjevném uhranutí končili diváci filmu Zítra se bude... režiséra Jana Hřebejka. Záznam opery Národního divadla ztvárňující proces s Miladou Horákovou diváky vyprovokoval k otázce, jestli by Hřebejk nechtěl o Horákové či jiné význačné osobě moderních dějin natočit i hraný film. "Samozřejmě, že bych rád natočil film třeba o Janu Palachovi, pokud bych k takovému tématu našel klíč, ale zatím jsem ho nenašel," řekl Hřebejk.

Ve své době se prý velmi intenzivně zajímal o causu chudého Žida Leopolda Hilsnera, který byl v roce 1900, tedy čtrnáct let před vydáním Kafkova Procesu, odsouzen za rituální vraždu mladé katolické dívky Anežky Hrůzové. Ve své době mimořádně ostře sledovaný případ proslavil tehdejšího vysokoškolského pedagoga T. G. Masaryka, který se nebál postavit většinovému názoru společnosti a proces označil za antisemitský.

"U podobných látek je ale vždycky problém dnešnímu divákovi vysvětlit všechny dobové souvislosti," vysvětloval Hřebejk, proč k realizaci nikdy nedošlo. "Dnes by divák asi jen těžko chápal, jak tehdy lidé mohli takové absurdní báchorce věřit."