Matka v trapu ukazuje životní krizi, která nebolí. Jenže happy end si je třeba zasloužit

Matka v trapu je další ze zaměnitelných českých lifestylových komedií o dobře zajištěných hrdinech, kteří nečelí žádným skutečným problémům. Nejen proto, že jejich materiální potřeby jsou zcela vyřešeny, ale i ty problémy, s nimiž by se setkal mohli, jsou podány natolik bezzubým způsobem, že nemohou narušit vágně pozitivní bezstarostnost jejich existence. Přitom potřebné základní kameny by tu byly.

Sylvie (Petra Hřebíčková) pracuje na náročné pozici v marketingové agentuře, zároveň má doma dvě děti a manžela, kteří se o sebe absolutně neumí postarat. Syn nyní ve své prestižní soukromé umělecké škole čelí problémům kvůli prodeji marihuany. Spolu s neschopností manžela a zmatkem v práci roste její pochopitelná frustrace a právě tehdy potkává svéráznou taxikářku Annu (Lenka Vlasáková), která jí nabídne, aby si ode všeho odpočala a šla k ní bydlet. Sylvie to tedy udělá. Nechává bez varování děti a manžela napospas, šéfovi oznámí, že si bere pauzu a u Anny cvičí jógu, chodí na kurz aranžování květin a zabředá do rodinného traumatu své nové kamarádky.

Snímek režisérky Hany Hendrychové, jež napsala scénář s Uljanou Donátovou podle knihy druhé jmenované, zachraňují hlavně herci a herečky. Prakticky každá role je obsazena natolik schopnou tváří, že bychom po zhlédnutí mohli dát do kupy celou kuchařku vaření z vody. Scenáristicky jde totiž o jeden z nejlínějších výtvorů, jako jsme za dlouhou dobu viděli.

Anna a Sylvie by měly být ženy s obrovskou kulturní propastí nehledě na sympatie, které k sobě cítí. V praxi jde ale o jednu a tu samou utilitární bytost. Samozřejmost, s níž upjatá panička přijme bydlení ve špinavém kamrlíku, a bizarní rychlost, s níž se začne s Annou bavit jako s kamarádkou z dětství, by v publiku skoro mohly vyvolat očekávání zvratu z ranku Klubu rváčů. Ukázalo by se, že si Sylvie v okamžik nervového zhroucení vymyslela ideální sesterskou figuru a povídá si v náhodném skladišti sama se sebou.

Napovídalo by tomu, že když se ženy poprvé potkají, má Anna vzadu na tričku potisk andělských křídel, na což tvůrci vzhledem k neexistujícímu citu pro nuanci upozorňují i v dialogu. Ale ne, kdepak. To tu jen nikdo neumí domyslet příběh do důsledku. Rozdílnost obou žen není předmětem zájmu, tak je jednoduše ignorována nad rámec nejzákladnějších poznámek.

Další věc, kterou Matka v trapu sdílí s podobnými snímky, je plejáda nesympatických a zcela sobeckých postav. Nenechte se zmást tím, že na povrchu má být Sylvie ženou, která se roztrhá pro ostatní a na jejích bedrech stojí celý svět. To je sice výchozí bod příběhu, scénář ale své hrdince neumožňuje takovou postavou být do důsledku. Předně proto, že její rebelie nevede k žádným negativním důsledkům pro ni ani nikoho jiného.

Způsob, jakým Sylvie řekne šéfovi (Bohumil Klepl), že si bere neoznámené volno v tu nejhorší chvíli a on je proti ní naprosto bezmocný, by v nás vyvolal leda sympatii ke korporátu. To je samo o sobě neodpustitelné. A přestože velkým zdrojem humoru má být, jak je doma bez ní rodina bezmocná, příjezd její matky (Jana Švandová) v podstatě neguje už tak banální následky její absence. Synova distribuce drog je nakonec irelevantní, dokud rodina platí drahé školné. Jestliže jsme Sylviině krizi měli nějak věřit a cítit s ní, musela by být vystavena riziku či nějakému úskalí, to se však neděje. Spíš se zas a znovu přesvědčujeme o tom, jak pohodlný je její život.

A pak tu máme její manželskou situaci… Zde se nabízelo okénko k něčemu zajímavému, takže budeme spoilerovat, abychom to probrali. V případě, že chcete snímek vidět, proto dále nečtěte. Snímek velmi překvapivě nevolí bezprostřední happy end. Sylvie sice vyřeší svou životní nejistotu a rozhodne se k rodině vrátit, její manžel Tomáš (Jaroslav Plesl) si ale v poslední čtvrthodině filmu najde milenku a rodinu sám rozbije. Tohle by mohlo být v dobře napsaném a zrežírovaném počinu nesmírně silné – Tomáš byl celou dobu pasivní postava a terč všeobecného posměchu. Jedná se o neúspěšného umělce a jako v případě většiny českých mainstreamových komedií tu tvůrci vyjadřují absolutní pohrdání nad konceptem uměleckého sebevyjádření, což vždy působí jako kyselé hrozny. Celý příběh jsme považovali za cestu za Sylviiným rozhodnutím, jestli s Tomášem bude chtít zůstat, a ani nás nenapadlo přemýšlet o tom, že by sám Tomáš mohl zradit a ukázat záda. Měl by to být vskutku zdrcující okamžik. Tvůrci ale jako by udělali vše proto, aby mu nedovolili vyniknout.

I když pomineme, jak špatně napsaní oba partneři jsou, jak málo jim jde věřit jako trojrozměrným lidem a vezmeme si potenciál situace samé, opět tu končíme u neochoty konfrontovat publikum s negativními emocemi. Najednou pochopíme, proč se okolo hrdinky motal Annin hypersympatický bratr, který se nějaké tři minuty poté, co dostala Sylvie kopačky, vynoří jako jasný náhradník. Jakékoliv materiální důsledky rozchodu jsou negované nejen tím, že Tomáš byl tak i tak budižkničemu a finančně nepřispíval, ale Sylvie si je tak jistá svým postavením, že se rozhodne dát právě v tuto chvíli výpověď a jít si za svým snem v podobě založení květinářství. Aby té absurdity nebylo málo, Anna přispěje svým dědictvím, které po vyřešení vlastní zápletky přejímá.

Že jsou české mainstreamové komedie neochotné konfrontovat materiální výzvy, jimž čelí většina publika, je platné dlouhodobě a svým způsobem to dává smysl – diváci tohoto typu filmů chodí sledovat idealizovaný otisk světa a nechtějí, aby jim někdo připomínal placení složenek. To není automaticky špatně, vždyť éra velké hospodářské krize před sto lety nám dala sérii nezapomenutelných opulentních muzikálů – popkultura plní tímto způsobem často roli náplasti.

Jenže těžkopádnost Matky v trapu demonstrující úplné odtržení tvůrců od zkušenosti „obyčejných lidí“ tu na sebe příliš strhává pozornost. Ve chvíli, kdy by hrdinka měla být z logiky vyprávěného příběhu na dně a řešit, jak se jako rozvedená matka postará o svoje dvě středoškolské děti, se rozhodne seknout s enormně dobře placenou prací, zatímco jí už nadbíhá švarný chlapák. Ne že by finální tečka nemohla být pozitivní, jenže to by tento vývoj potřeboval nějaký čas a prostor. Když v Matce v trapu nic nebolí, nemůžeme cítit ani úlevu. Což shrnuje vlastně celý film, jeho povrchnost a nedomyšlenost.