Fallout mohl být těžko lepší. Nukleární retro se zuby nehty drží herní předlohy a dobře dělá

Série Fallout se odehrává v retrofuturistické dystopické budoucnosti vycházející z alternativní verze naší reality. V padesátých letech tu byla technologie o kus dál než v těch našich, což přispělo k tomu, že se studená válka rozhořela naplno a planetu pohltil nukleární armageddon.

Lidstvo nyní, již stovky let v budoucnosti, stále přežívá v troskách zpustošených měst. Někteří se nepříliš úspěšně snaží vybudovat novou společnost, jiní přijali život nomádských banditů a další se pod vlivem radiace proměnili v poloviční zombie – jsou sice biologicky nesmrtelní, postupně ale ztrácí svou lidskost a jsou odkázáni žít mimo společnost.

A pak tu máme přeživší komunitu v bunkrech, jejichž smyslem (jak věří jejich obyvatelé) je uchovat civilizaci nedotčenou a po vyprchání následků radioaktivního falloutu vystoupat zpět na povrch, převzít vládu a obnovit pořádek. Zcela odtržení od kontaktu s vnějším světem tyto pokojové květinky naivně věří, že takto předurčený plán bude přeživšími v pustině přijat s nadšením.

V jednom z takových bunkrů ve vší bláhové spokojenosti žije i naše hrdinka Lucy (Ella Purnell), dcera vrchního dozorce (Kyle MacLachlan). Protože ale komunitu napadnou banditi a jejího otce cíleně unesou, musí porušit veškeré předpisy a vydat se na povrch za jeho záchranou.

Na cestě potkává nekompromisního, ale charismatického ghoulského desperáta (Walton Goggins), jenž osobně pamatuje éru „než to bouchlo“ a nyní se živí jako lovec odměn. Dřív byl hollywoodským hercem, stárnoucím westernovým hrdinou a manželem přední vědkyně pracující na technologii bunkrů. Svou personu z divokého západu časem přijal naplno – zřejmě mu pomáhá unikat před traumatem ze ztráty všeho a všech. Ghoul se s Lucy spíše míjí a prožívá svůj příběh odděleně. Umožňuje nám hlavně nahlížet do minulosti a odkrývat její tajemství.

Spolehlivějším souputníkem je mladý voják Maximus (Aaron Moten), nízko postavený člen Bratrstva ocele. To jsou samozvaní strážci pořádku, kteří pochodují pustinou v obřích, skoro nezničitelných železných oblecích a shromažďují přeživší technologie. Členové této skupiny se považují za hrdiny, odpůrci je nazývají nebezpečnými klerofašisty. Maximus sám má o striktním řádu a fanatické oddanosti svých bratrů pochybnosti (hlavně ze sobeckých důvodů, protože sám nemá žádnou autoritu), v jednom z uzmutých superobleků tedy na vlastní pěst uniká.

Lucy a Maximus z důvodů, které jsou moc složité na vysvětlování, usilují o to, aby se uřízlá hlava tajuplného vědce (Michael Emerson) dostala na místo určení, kde by se měl nacházet i únosce Lucyina otce. A zatímco k sobě nacházejí cestu, my objevujeme hrůzy a krásy jejich unikátního světa.

Je to právě vtahující atmosféra retrofuturistických padesátých let zmražených v nukleární zimě, co dělá Fallout tak chytlavou herní sérií. V seriálu sice nemůžeme putovat krajinou, hledat náhodné mise a činit těžké volby, poměrně úspěšně se ale daří vzbudit zájem o postavy, které činí právě to.

Fallout poznáme už letmým pohledem. Tvůrci volí cestu extrémní stylistické věrnosti, kdy neidentifikujeme jen celkovou kombinaci tísnivé tragičnosti, absurdního, občas až kafkovského humoru a touhy po odkrývání tajemství. Okamžitě identifikujeme vizuální stránku i design, a to do poslední rekvizity. Místy je dokonce trochu násilné, jak očividně tvůrci hledají záminku k záběru na stimpak (lékárničku), abychom se ujistili, že vypadá právě tak, jak jsme zvyklí z her. Hudební doprovod se pak skládá právě z těch padesátkových odrhováků, které jsme si zamilovali z vlastních dobrodružství. Seriál naštěstí nikdy nepřekročí čáru, kdy by tenhle audiovizuální fetišismus vyloženě kazil zážitek a znemožňoval napojení nově příchozím.

Fallout přesto nevyhnutelně tíží obří katalog ikonických věcí, které se tvůrci cítí povinovaní ukázat, aby neurazili fanouškovskou základnu. Rozhodně jde o dílo, které není vyprávěno zcela organicky, kdy by tvůrci od podlahy vymysleli přirozený příběh. Je zjevné, že měli dlouhý seznam položek na odškrtnutí a vyprávění zkonstruovali okolo něj. Scenárista a režisér Jonathan Nolan má naštěstí dostatečné know how na to, aby se s tím nelehkým úkolem popral a Fallout v tomto ohledu uspěl zhruba tak, jak se dalo realisticky doufat. Když si vezmeme obrovský objem „lore“ i kombinaci komedie a dramatu, je vlastně zázrak, jak moc to drží pohromadě.

Návaznost sahá ale ještě dál. Dlouho se mělo za to, že adaptace počítačových her musí jako první překonat jejich strukturu a vzdálit se principu udílených misí. Loňský seriál The Last of Us už nám stihl naznačit, že to nemusí být pravda. A Fallout to jen potvrzuje. Vyprávění připomíná sérii úkolů, které musí hrdinové plnit. Celá jedna epizoda pak evokuje typický „příběh uvnitř příběhu" v jednom z náhodně nalezených bunkrů. A světe div se: funguje to!

Fallout má zdánlivě velmi pesimistický náhled na lidskou společnost, což ho jako kritika provází už dlouhou dobu. Na první pohled jako by tvůrci prostě následovali tezi Pána much, že bez přítomnosti pevného společenského řádu se lidé začnou chovat jako hyeny a idea pospolitosti se zcela rozpadne.

Ve skutečnosti nemáme důvod si myslet, že tohle uvažování má pevné opodstatnění. Když v roce 1965 ztroskotalo šest chlapců jako na pustém ostrově, stejně jako ve slavném románu Williama Goldinga, z roku 1954, vytvořili funkční podpůrnou skupinu. Navzájem si pomáhali tak dlouho, než byli zachráněni. Tento příklad je od té doby často uváděn jako protiargument příběhu o ztrátě lidskosti v nepřítomnosti autority. Pán much však zní natolik intuitivně, že ho mnozí dodnes považují za odkrytí pravdy o krutosti lidské povahy.

Představa, že 200 let po atomové válce by lidstvo stále žilo v troskách, civilizace by se zcela zasekla a lidé by z velké části ztratili smysl pro budování komunity, nedává smysl tím víc, čím víc o ní přemýšlíme. Člověk je společenský tvor, chce žít pospolu, chce si dělat život snadnější, chce budovat infrastrukturu. Fallout se proto nejednou setkal s kritikou, že podceňuje lidstvo, vede k nedůvěře v sebe sama a otevírá dveře totalitní rétorice.

Abychom tuto výtku podepsali, museli bychom opomenout druhý ze základních kamenů série, a tím je fiasko programu bunkrů. Ty jsou velmi okatým symbolem řádu postaveného na kombinaci vládní propagandy a korporátního realismu. Obyvatelé bunkrů jsou vystaveni neustálému dohledu a krutým experimentům, o nichž často ani netuší. Jedná se o oběti, které nejenže neví, že jsou oběťmi, dokonce se považují za výherce šťastného života. Vrcholem her je pro velkou část hráčů objevovat rozpadlé podzemní struktury a odkrývat jejich odstrašující příběhy.

V seriálu zachází Nolan a jeho kolegové ještě o řád dál. I po úprku Lucy v bunkru zůstáváme a sledujeme jejího bratra (Moises Arias), jak postupně zjišťuje, co vše je s jeho světem v nepořádku. To doplňuje příběh Ghoula, který byl před staletími v mnohem větším kontaktu s válečnou katastrofou, než bychom zprvu tušili.

Ve skutečnosti, všemu navzdory, herní i televizní Fallout jednoznačně upřednostňuje život v radioaktivní pustině před sterilním domnělým bezpečí bunkrů. V nich člověk odevzdá veškerou autonomii a individualitu do rukou vůdců, odevzdává se sobeckému životu v relativním luxusu na úkor zbytku světa i vlastního potenciálu. Smysl to začne dávat tehdy, kdy dystopickou vizi budoucnosti nečteme doslovně jako predikci toho, jak by vypadala lidská společnost po atomové válce, ale spíš jako obecnější alegorii toho, jak moc umí být život těžký, když člověk odmítne žít konformní život. A jak moc je tato situace umělým konstruktem sloužícím elitám.

Samozřejmě tu mluvíme o mainstreamové herní a nyní televizní sérii, takže tu nemůže být řeč o extrémně dobře formulovaném postoji, který si nikdy neprotiřečí – obzvlášť v kontextu stovek herních misí. Ve fandomu ostatně existuje silný rozkol, zda studio Bethesda, které Fallout převzalo od třetího dílu a z komplikovaného RPG udělalo ekvivalent hollywoodského blockbusteru, značku nenávratně nepoškodilo a příliš nezjednodušilo. Na druhou stranu nebýt Bethesdy, Fallout by dnes prakticky nikdo neznal a rozhodně jsme tu nyní neměli tento projekt Amazonu.

Výhoda seriálu vedeného zkušeným scenáristou Nolanem je, že se témata her podařilo formulovat a rozvést pevněji, než je možné v digitálním světě. Výsledek je možná maličko doslovný, snad i polopatický – poslední díl si dává opravdu hodně záležet, abychom celý konflikt pochopili. Ale když si vezmeme, že Amazon mohl prostě nabídnout osm hodin akčních scén v prorezlých troskách za doprovodu retro soundtracku, rozhodně jsme dopadli víc než jen uspokojivě.