Migrantská odysea Já Kapitán vtahuje i dojímá. Uprchlíci z Afriky čelí zlu hlavně v lidech

Římský rodák Garrone patří poslední dvě dekády mezi nejzajímavější italské tvůrce. Na evropské festivalové scéně se výrazně zapsal už sadomasochistickým dramatem První láska (2004), v čemž následně pokračoval s neapolskou gangsterkou Gomora (2008), mediální dramedií Reality (2012) či drsnou pejskařinou Dogman (2018). V Pohádce pohádek (2015) a Pinocchiovi (2019) prodal i svou oblibu pohádkových, surrealistických a magicko-realistických motivů. Na těchto bezesporu lákavých základech staví i svou migrační odyseu, v níž se ale (snad kvůli respektu z prezentované látky) přece jen trochu drží zpátky.

Neherci Seydou Sarr a Moustapha Fall zde sympaticky a vyspěle ztvárňují mladé bratrance Seydoua a Moussu, kteří žijí v senegalském hlavním městě Dakaru. Otec Seydoua už dávno zemřel a mladíka vychovává jeho starostlivá a láskyplná matka. Ta ale rozhodně nemá zájem poslouchat o chlapcových cestovatelských snech – Seydou totiž společně s Moussou hodlá vyrazit do Itálie, aby svým rapem dobyl evropskou hudební scénu. Sen je to samozřejmě naivní, avšak taky mladicky bezelstný a pochopitelný.

Pod rouškou noci tedy Seydou a Moussa opustí své rodiny a vydají se na skutečnou odyseu. Tento vznešený termín je na místě, neboť dospívající kluci na každém kroku narážejí na osudové (a leckdy téměř osudné) překážky. Dlouho šetřené peníze se rychle rozkutálí mezi padělatele pasů, převaděče, paramilitaristické skupiny a další složky parazitující na touze nelegálních migrantů po lepším životu.

Seydou a Moussa se mohou spolehnout na své přátelství a ochotu obětovat se jeden pro druhého, což se ukazuje jako nejcennější zdroj emoční i fyzické podpory; jeho důležitost se pak ukazuje zejména v momentech, kdy jsou chlapci od sebe odděleni. Garrone, jenž se podílel i na scénáři, koncentrovaně sleduje Seydoua během nepočetných okamžiků radosti z dobrodružství i mnohem častějších chvil zoufalství a nejistoty. Jde vlastně o coming-of-age příběh o dospívání, během něhož se Seydou musí naučit brát odpovědnost nejen za vlastní život a uvědomit si, že za vidinu lepší budoucnosti je občas třeba zaplatit nespravedlivou cenu.

Na leckteré diváky či divačky může působit problematicky, že se Garrone během dvouhodinové stopáže skutečně zaměřuje pouze na cestu postav. Kromě krátkého úvodu v Dakaru se o jejich zázemí a tedy i hlubších důvodech touhy po odchodu do ciziny mnoho nedozvíme. Cílem filmu tedy zjevně není prezentace jakéhokoli názoru na adekvátnost nelegální ekonomické migrace, nýbrž spíše upřímné zhrození nad tím, jak nehumánně bývá s chudými lidmi toužícími po jiném životě zacházeno.

Převaděči a ozbrojenci si života jednotlivců nijak neváží, o „objekty svého podnikání“ nejeví nejmenší zájem nad rámec balíčku bankovek. Mučení či upadání do otroctví patří mezi běžné praxe a o to silněji se Garrone upíná k nahodilým zábleskům dobré vůle, jež jsou v těchto hraničních situacích klíčovější než kdy jindy.

Režisérovi se daří vytvořit vtahující, svíravou atmosféru, v níž divák či divačka prožívají upřímný strach o postavy. Zde se totiž nepohybujeme na poli tradiční hollywoodské selanky, kde bychom si mohli být jisti, že se hlavní hrdinové dočkají happy endu, nýbrž v mnohem krutější sféře evropského artu. Snad i kvůli působivosti samotného tématu, již není potřeba umocňovat umělými filmovými prostředky, se tentokrát režisér odsunul trochu do pozadí a momenty magických výjevů se objevují pouze ve snech. Syrová realističnost je však ku prospěchu věci, jelikož díky ní nezbývá publiku než nevěřícně a soucitně kroutit hlavou nad zlem, jehož strůjcem není odosobněný osud, ale skuteční lidé.

Při psaní filmu Garrone a jeho spolupracovníci vycházeli ze skutečných příběhů afrických migrantů a zřejmě i to pomohlo režisérovi k zisku Stříbrného lva na loňském festivalu v Benátkách, kde měl film premiéru. Ocenění se pro nejlepšího mladého herce se právem dočkal i Sarr, jehož uvěřitelné a procítěné podání hlavní role je stejně velkou předností jako Garroneho suverénní režie.

Zaměření na téměř mytologický rozměr cesty na úkor kritičtějšího zpracování politických rovin je též užitečným krokem k tomu, aby se Garrone vyhnul nařčení z konjunkturálnosti, přesto ale zkušení návštěvníci festivalů či publikum podobně sociálně uvědomělých dramat budou touto novinkou překvapeni jen málokdy.

Drama Já Kapitán můžete najít v programu festivalu Jeden svět a snímek se od tohoto čtvrtka objeví i v běžných tuzemských kinech. Podívejte se i na náš žebříček nejlepších dramat.