Směšná propaganda, nebo upřímný soucit? Zdrcující film Hranice rozděluje kritickou obec

Věnujme tedy několik odstavců tomu, co o filmu Hranice (Zielona granica, v anglické distribuci Green Border) napsali nebo řekli čeští kritici a kritičky. Na jedné straně se objevila řada názorů, jež dílo charakterizuje jako jednorozměrný propagandistický pamflet, který publiku jasně určuje, co by si mělo myslet. Jiní filmoví recenzenti tomuto pohledu nikterak silně neoponují, jen jej nepovažují za problém, nýbrž za vyjádření poselství.

Kritik Martin Šrajer na sociální síti X (dříve Twitter) píše: „Vztek, jakkoli oprávněný, ještě nedělá dobrý film. I když si o nehumánní polské politice nemyslím nic lepšího než Agnieszka Holland, Hranice je jednostrunný pamflet bez dramaturgie, sofistikovaný asi jako rána obuškem po zádech. Záměr je v tomhle případě hodnotnější než provedení.“

František Fuka a Ilona Fuková v podcastu Fukocast zmiňují i paralely s Nabarveným ptáčetem a filmu udělili pouhých 30 %. „Nestyděl bych se říct, že ten film je propaganda. To znamená, že je natočený proto, aby divákovi vtloukl do hlavy nějaký názor jeho tvůrců,“ říká Fuka. Fuková navazuje: „Jednoznačně je vám předkládáno, co si máte myslet, jaký postoj máte zaujmout. Nedává to téměř žádné podněty k přemýšlení, všechny postavy a všechno, co se tam děje, je buď černé, nebo bílé. Vyznívá to místy až směšně.“

Kritik Tomáš Stejskal si v recenzi pro Aktuálně.cz také všímá černobílého rozdělení postav i světonázorů: „Sdělení snímku zůstává až příliš přímočaré. Zástupci policie a dalších polských institucí jsou krutí, uprchlíci trpí, aktivisté dělají, co mohou.“ Dále píše: „Přehlídka krutostí může mít oporu v realitě, ale tvůrcům jako by nezbyl prostor na nic než zachycení a zdůraznění faktu, jak odporně se státní instituce a jejich zástupci chovají. Ve srovnání s mnoha jinými aktuálními snímky, které se dotýkají situace uprchlíků v Evropě, jako je například další mistrný počin bratří Dardenneů Tori a Lokita, působí Hranice až nečekaně doslovně.“ Uzavírá, že „Hranice bohužel přes svou stopáž a snahu být co nejkonkrétnější připomíná spíše delší verzi na city útočící reportáže, kterou překonává možná snímáním či hereckými výkony, ale nikoli poselstvím“.

Navzdory výslednému hodnocení 65 % film zhusta kritizuje i Mirka Spáčilová v recenzi pro prémiovou verzi webu iDnes.cz. Píše sice, že „Hranice není jen takříkajíc sluníčkářská, aktivistická a sebemrskačská; při vší více či méně skrývané tendenčnosti zosobňuje nepopiratelně působivou podívanou, umocněnou klasickým černobílým formátem“. Doplňuje však, že „pohříchu na černou a bílou, zlo a dobro, dělí i své hrdiny. Pokud má citové vydírání dětmi svou Guinnessovu knihu rekordů, pak v ní Hranice stojí na čelném místě, dokonce se neostýchá i nejtrýznivější ztráty ve stylu Krále Šumavy“. Nakonec hodnotí, že „ve finále už má Hranice nejblíže k plakátové agitce“.

Kulturní publicista a editor Jonáš Zbořil si v recenzi pro Seznam Zprávy všímá, že „v Hranici se opakovaně vrací až biblicky působící obrazy, ve kterých aktivisté migrantům hladí zničená chodidla, objímají je jako vlastní děti. Holland z pomáhajících nechtěně dělá novodobé světce, posouvá je do role, které se protistrana tak ráda vysmívá. Naopak o těch, kdo pochybují, neřekne skoro nic“. Zbořil závěrem shrnuje, že „Hranice je politicky angažovaný film, o jehož názoru nemůže být pochyb. Není ale moc pravděpodobné, že někoho ‚z druhé strany hřiště‘ o své pravdě přesvědčí“.

V recenzi od Croma na MovieZone.cz je navzdory hodnocení 7/10 bodů rovněž patrná nespokojenost s jednoznačností vyznění: „S ohledem na závažnost tématu a nezbytnost se k němu kriticky vyjádřit se Holland celou dobu úmyslně vyhýbá jakémukoli smírnému tónu. Nenabízí divákům vykoupení a už vůbec ne odpuštění. Bohužel jsem se zároveň nemohl ubránit dojmu, že Holland přemýšlí i za diváka a předkládá mu svou pravdu jako jediný objektivní pohled na věc. Jako kdyby se rozhodla, že odpovědi na palčivé otázky spojené s uprchlickou krizí neponechá na uvážení diváka, ale naservíruje mu je podle vlastního uvážení v podobě jediného myslitelného úhlu pohledu. Je to odvážné, je to syrové a emočně komprimované na nejzákladnější společenská témata lidskosti a lidství, ale zároveň se to netají politickým pozadím, které není ani tak pozadím, jako spíš popředím“.

V naší videorecenzi na Kinoboxu zpochybňuje Kamil Fila často opakované tvrzení, že jde o dílo propagandy. Říká: „I ona nacistická propaganda vždycky velmi výrazně dehumanizuje. Většinou dehumanizuje lidi, kteří jsou nějakého špatného původu. Agnieszka Holland přitom nedehumanizuje ani Poláky, protože dokonce ani ty příslušníky pohraniční stráže nezobrazuje jako monstra. Nejsou to jednostranní rasisté nebo xenofobové. Jsou tam vidět různá morální dilemata. Agnieszka Holland dělá něco, co by nikdy neudělala žádná propagandistka – ukazuje i traumata, která to způsobuje lidem, již jsou systémem nucení se nějak chovat, dodržovat jakési podivné zákony a nařízení.“

Kritička Irena Hejdová v recenzi pro Deník N většině ostatních textů oponuje – podle ní „téma skýtalo Agnieszce Holland výbušný a filmově dramatický materiál. Mohl být zpracován melodramaticky a kýčovitě, drastičnost osudů uprchlíků s malými dětmi na hranici by tomu mohla napovídat. Holland ale natočila střízlivý film, který však právě onou střízlivostí dokáže vyvolat působivé emoce.“ Dále píše: „Agnieszka Holland ve svém filmu běžence, aktivisty ani strážce neobhajuje, naopak. Ač je její film natočen na černobílý materiál, režisérka se snaží vidět nečernobíle všechny strany, které zobrazuje, a obrací pozornost spíše k obecnějším otázkám lidskosti.“

Později uznává, že „občas je to film poněkud doslovný, ale s tím související srozumitelnost je jeho předností, zvláště u takto výbušného tématu“. Tím se dostáváme k pomyslné druhé části názorového spektra. Její zástupci obvykle nepopírají, že snímek využívá sugestivních filmařských postupů a snaží se na diváky a divačky co nejsilněji apelovat.

„Na Oscara třikrát nominovaná režisérka Agnieszka Hollandová (za snímky Bittere Ernte, Evropa, Evropa a V temnotě) se nikdy netajila tím, že točí filmy proto, aby změnila svět. Snímkem Hranice se jí to podařilo; připomněla tak, jakou sílu a důležitost může mít celovečerní hraný film,“ píše kulturní redaktorka Veronika Bednářová pro webu Reflex.cz. Hodnotí Hranici jako „s obdivuhodnou suverénností, soucitem i zdravým naštváním napsaný a natočený film“. A ve chvále pokračuje: „Film s atmosférou někdy až dystopickou velice přesně ví, co chce říct, a říká to s velkou dávkou křehké vizuální poezie a nesmlouvavě, drsně a až s děsivou srozumitelností.“

Kritička Věra Míšková pro web Novinky.cz uděluje snímku hodnocení 85 % a píše: „Hollandové film Hranice není dokonalý. Jenže co je dokonalost proti upřímnosti, schopnosti podívat se na rodnou zemi i kontinent bez příkras a výsostně uměleckým způsobem vyřknout pravdu, kterou se v lepším případě bojíme přiznat, v horším ji odmítáme, protože se dotýká našeho pohodlí i předsudků.“ Nakonec sumarizuje, že „Hranice je jedno z režisérčiných nejlepších a nejsilnějších děl, které má všechny předpoklady jednak diváky emocionálně zasáhnout, jednak se každého ‚zeptat‘ na míru jeho vlastních předsudků“.

V jedné z prvních českých recenzí, kterou kritik Pavel Sladký psal pro iRozhlas.cz z benátského festivalu, kde měl snímek premiéru, rovněž vyzdvihuje silné působení díla na publikum: „Česká tvorba režisérky (Šarlatán, Hořící keř) ve srovnání s naléhavostí Hranice zpětně vypadá jako mainstreamový čajíček, jako biografická ohlédnutí s minimálním znepokojivým potenciálem pro současnost.“ A shrnuje, že „varovné svědectví současníkům, konkrétní lidské příběhy a potřeba je vyprávět jsou tentokrát natolik patrné, že Hranice bude patřit k tomu nejlepšímu, co Hollandová za svou šest dekád dlouhou kariéru natočila“.

Martin Mažári v recenzi na webu TotalFilm.cz uděluje snímku 4/5 bodů a píše, že nabytému obrázku o depresivní realitě probíhající na polsko-běloruských hranicích nelze upřít zevrubnost. Své rozhodné stanovisko k ní pak film zaujímá zcela jasně a nebojí se ani ukázat prstem konkrétním směrem.“ Tento přístup však nepovažuje za negativum: „Zoufalství, které z plátna během sledování Hranice čiší, je nakažlivé. Zavírat před filmem popisovanými událostmi oči, případně po vzoru polských politiků režisérce odporným způsobem zazlívat jejich zvěčnění, by ale byla chyba.“

Závěrem se sluší dodat, že některé citace byly v zájmu přehlednosti argumentace lehce upraveny, k posunu významu by však nemělo dojít. Zároveň se jistě nejedná o vyčerpávající přehled všech recenzí (natož komentářů na sociálních sítích), které dosud k filmu vyšly; spíše jde o vzorek ilustrující rozličné a díky tomu podnětné směry přemýšlející o úloze kinematografie ve společnosti.

Vzhledem k tomu, že autor tohoto přehledu zde na Kinoboxu napsal i recenzi, která se jasně staví k druhému táboru, nebylo by fér arbitrárně rozhodovat, který přístup k filmu je vhodnější. Nakonec však není důležité, jestli lze něco označit za „správné“ či „špatné“ čtení. Mnohem podstatnější je totiž zamyšlení se nad otázkou: Jak vlastně s myšlenkami předávanými audiovizuálními díly chceme nakládat? Zasáhne nás více ambivalentní subtilnost, nejednoznačnost a rozporuplnost, anebo neskrývaná přímočarost, jakýsi filmový ekvivalent nietzscheovského filosofování kladivem? Rozmanité názory kritické obce na řemeslně zdařilý a politicky jasně vyhraněný film ukazují, že na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď. A to je jen dobře.

zdroje: Reflex.cz, iDnes.cz, X, Novinky.cz, Fffilm.cz, Seznam Zprávy, Aktuálně.cz, Kinobox.cz, MovieZone.cz, iRozhlas.cz, TotalFilm.cz, Deník N

Čtete nás rádi? Podpořte nás, prosím, v hlasování o Křišťálovou lupu. Děkujeme.