Bouchne, nebouchne? Netflixovský remake legendární Mzdy strachu je béčkově přímočarý výtažek

Clouzot i Friedkin byli výjimeční režiséři s autoritativními sklony, kteří pro autenticitu, komplexitu a údernost svých projektů neváhali obětovat osobní vztahy a skoro i selský rozum. To se pochopitelně přeneslo do strhujícího příběhu z pera Georgese Arnauda, v němž zoufalí lidé stojící na hraně společnosti dobrovolně riskují život, aby doručili náklad nutný k potlačení strašného požáru a shrábli tučnou finanční odměnu. Oba dosavadní filmy jsou propoceným etalonem stresujících podniků v místech, kde byste se na každém kroku báli jít i pěšky. A co teprve s rozdrncaným náklaďákem převážejícím desítky kilo extrémně citlivé výbušniny!

Režisér Julien Leclercq, jenž francouzský trh čas od času zásobuje průměrnými akčňáky a detektivkami, spatřil v této neutěšené a psychologicky tvárné kostře ideální základ pro svižnou aktualizaci poplatnou moderním žánrovým zvyklostem. Děj se tentokrát odehrává v nespecifikované pouštní zemi v severní Africe či na Blízkém východě, kde se nestabilní režim drolí pod nájezdy pirátských skupin, jež kontrolují rozsáhlá území a znesnadňují humanitární i méně ctnostné akce. V dané lokalitě operuje také speciální agent Fred (Franck Gastambide), jenž si vydělává například převážením dobře platících osob za hranice. Zkorumpovaná policie zabije jeho klienta s napěchovaným sejfem a peníze z něj má vytáhnout jeho bratr a expert na detonační zařízení Alex (Alban Lenoir), jehož chytí při činu a pošlou jednosměrně do drsné věznice.

Výbuch na tamním vrtu způsobí požár přiživovaný zemním plynem a jedinou možností, jak zabránit rozšíření plamenů k další plynové sekci rozléhající se pod obydleným městem, je detonace nitroglycerinu dovezeného z 800 kilometrů vzdálené solární elektrárny. Bratři, mezi nimiž po zatčení panuje napětí, na to mají s menším doprovodným týmem jen 24 hodin, což ozbrojené okupanty pouště samozřejmě vůbec nezajímá.

Triviální pojetí této verze nejlépe vystihují často opakované záběry na rafičku tlakoměru, která se blíží do rizikové červené oblasti a upřesňuje zkracující se deadline do osudné katastrofy. Při každém několikavteřinovém záběru je pohyb ručičky jasně patrný a do nežádoucí polohy by bývala dorazila během minuty, ale nezastavitelný proces si ve světě filmu asi dá na několik hodin voraz a hrdinové vše stíhají v rekordně nepřesvědčivém čase.

Film má tentokrát jen kolem sta minut oproti 156 minutám u Clouzota a Friedkinově dvouhodinovce, která se také zdála příliš stlačená. Leclercq ostatně nepotřebuje hutný prolog vysvětlující zoufalou životní situaci postav, neboť tady máme místo obyčejných lidí typické žánrové charaktery připravené udělat správnou věc pro rodinu (a hlavně pro naštvaného bratra), postrádající nervy a připravené zatopit ostatním svým katalogově závadným amorálním postojem. V minulých filmech nebylo tolik důležité, co se vlastně stalo. Hlediskem jsme takřka neodbočili od aktérů, kteří se vydali na skoro jistou smrt se svěšenou hlavou a strachem, jenž sálal z každého pomalého záběru. Tady jsme na území snímaném oranžovým filtrem, jímž se tvůrci v náznacích vyjadřují k reálným politickým situacím a napětí v rizikových regionech, přičemž důležitá stresová odysea protagonistů je vlastně jen vedlejší linií.

Mzda za strach v prvé řadě klasicky rozvádí a zakončuje osobní vztahy mezi bratry a zapojuje seagalovský mustr žoldáckých, anonymních i korporátních záporáků, kteří postupně vystřílí své zásobníky a zdržují jinak přímočarý a jednoznačný vývoj. Příběh je velice svižný a akční, ale chybí mu naturalistická intenzita, emoce i ambivalentní motivy. Není soudržný ani v časovém uspořádání, jak dokumentuje příklad s tlakoměrem, ani v dost klíčové logice ohledně ničivé síly převážené látky. Jediná kapka je schopná roztříštit balvan o velikosti fotbalového míče, celá nádoba v jednu chvíli vyhodí do vzduchu celou budovu a následně sotva odbouchne pronásledující vůz.

To jsou možná maličkosti, ale právě na nich kdysi Clouzot s Friedkinem stavěli. Potažmo na drtivé napětí plynoucí z nejistoty, jestli další silniční výmol nezpůsobí menší kamioňáckou Hirošimu. Tady se hrdinové dostávají do přestřelek, kulky naráží do stabilizačních držáků na korbě a kamiony se řítí rychlostí, jako kdyby soupeřily s výmoly na tuzemských dálnicích. „Není čas,“ zní výmluva z úst postav, která je zrovna pro tenhle příběh škemrající po trpělivosti naprosto irelevantní.

Plusem může být jen to, že se pořád něco děje a spojení militantního akčňáku s partizánskými nájezdníky a nejnapínavější thrillerové premisy kinematografie skýtá dost zábavy na jedno nudné odpoledne. Postavy, z nichž ty do počtu musí brzy zemřít a zůstane jen nestabilní čtveřice po vzoru originálu, prochází dílčími úrovněmi vykradenými z minulých děl. Zatímco v nich zabral odstřel balvanu stojícího v cestě nebo přebrodění naftového jezírka klidně i deset minut, zde to proběhne v dynamickém křížovém střihu a nevychutnáme si ani důraz na nervózní proces, kdy strnulé roztřesené ruce manipulují s citlivou látkou. Originálním přínosem je pouze sekvence z minového pole, která ale gradaci zabije nástupem nejneschopnějšího snipera v dějinách filmu.

Celé to vyznívá jako videohra, která by v tomto pojetí mohla být návykově hratelná. Dávat pozor na cestu, vyhýbat se slepým cestám, úzkým soutěskám, strmým svahům či kulkám ukrytých nepřátel. V subjektivní formě by šlo o náramný zážitek, přičemž Mzda za strach tenhle vytoužený pocit místy připomene. Jenže hlavně tím, jak se jí ho nedaří dosáhnout a jak postrádá jediný moment, který by existenci téhle verze ospravedlnil. Pěkná výprava, soběstačné prostředí a řemeslně ucházející režie na tom nic moc nezmění.