Godzilla a Kong bez zábran. Místo japonské citlivosti tu máme hrdý hollywoodský spektákl

Adam Wingard má na svědomí už předchozí střet Godzilly a King Konga z roku 2021, na němž je asi nejzajímavější, jak intenzivní amnézii dokáže vyvolat. Pokud si nevedete profil na filmové databázi, kde si poctivě zaškrtáváte všechny zhlédnuté snímky, dost možná si nejste jistí, jestli jste tenhle snímek viděli, nebo ne. To by asi nemělo věstit nic dobrého pro pokračování vzhledem k tomu, že se z velké části vrací stejný tým. Nicméně, světě div se, prvotní dojem je velmi příjemné překvapení z toho, jak to do sebe tentokrát krásně zapadlo.

Nenechte se mýlit, tím není míněno, že by si filmaři přichystali originální příběh, komplexní postavy a hluboké poselství. Právě naopak. Godzilla x Kong je až absurdně vyprázdněná podívaná, která zahodila prakticky veškeré ambice „o něčem být“. Kopíruje ozkoušené a vyhazuje zbytky. A to je její největší přednost.

Pro Japonsko představuje Godzilla velmi intimní národní námět, jak nám ostatně připomněl loňský Godzilla Minus One. Prostřednictvím tohoto monstra se pokořené fašistické impérium vypořádávalo jak s odkazem shozených atomových bomb, tak s novou bezmocí tváří v tvář „velkým věcem“, které souostrovní země po ultimátním válečném pokoření nemohla ovlivňovat, přestože byla pod jejich přímým vlivem.

Během sedmdesáti let své existence samozřejmě neměl Godzilla jeden jediný význam, nejčastěji je ale symbolem nezkrotného přírodního řádu. Přebírá pozici ochránce planetárního statu quo a vrchního policajta. Když se objeví nějaká šílená nestvůra, která ohrožuje svět, vynoří se ze dna moře Godzilla, vše uvede do počátečního stavu a zase se odporoučí. Činí tak povětšinou explicitně bez zájmu o lidstvo, jež je jen nepatrnou součástí celého systému. Pokud má nějaký člověk (nebo město) tu smůlu, že se octne pod jeho nohama, skončí zadupaný do země, aniž by si Godzilla všiml jeho existence.

Původní King Kong nemá zdaleka tak bohatou mytologii. Spíš než jasně identifikovatelný fikční vesmír je s ním spojen specifický narativ o „krásce, která zabila zvíře“. Když tvůrci nevypráví o tom, jak se obří opičák zamiluje do americké blondýny, prakticky nejde o opravdového King Konga, protože nemá žádnou jinou neoddělitelnou vlastnost.

Není tedy divu, že Godzilla x Kong kopíruje formátem typický film o Godzillovi, v němž je Kong hostem, spíš než že by se obě ikony a jejich odkazy plnohodnotně střetly. Tímto způsobem ostatně Kong vstupuje do vesmíru Godzilly už od šedesátých let. Absence kanonického Konga však tvůrcům umožňuje z opičáka udělat hlavního hrdinu. Zatímco Godzilla je ikonická postava s předepsaným chováním a jasnou a přímočarou logikou, Kong se může stát naprosto čímkoliv, co příběh potřebuje. A tak se stává nemluvným hrdinou, který má za úkol putovat džunglí říše ve středu Země a svést zde potřebný souboj, než dorazí ultimátní síla v podobě Godzilly a vše vyřeší s konečnou platností.

Pokud jsme si ve zkratce připomněli historii a hodnotu těchto značek, tak je třeba říct, že na rozdíl od japonské série je Wingardův přístup zcela bezstarostný a oproštěný od jasného kontextu. Godzilla spí během filmu schoulený v klubíčku v římském Koloseu. Co má tento ještěr společného s Římem? Vůbec nic. Tvůrcům to zkrátka přišlo jako cool obraz.

Celý film je především sérií záminek k nabídnutí obřích digitálních akčních scén. Naučili jsme se nadávat na CGI a vyzdvihovat analogové efekty. Nebo alespoň střídmost. Godzilla Minus One vyhrál Oscara za vizuální efekty právě proto, kolik limitací museli tvůrci překonat a jak hravě vyřešili, že si finančně nemohli dovolit absolutně vše. Takové produkci se snadno fandí, je příběhem sama o sobě. Neměli bychom ale automaticky odmítat ani druhý extrém, vždyť extrémy jsou přece někdy sranda.

Godzilla x Kong: Nové impérium je skutečný exces neomezených digitálních efektů. Nejsou maximálně fotorealisticky dokonalé jako v Avatarovi Jamese Camerona, ale to není potřeba. Jsou totiž všudypřítomné, zcela nestřídmé, mají ohromné měřítko a tvůrci se chovají jako z řetězu utržené děti. Na tom je něco krásného. I když jsme si tu připomínali historickou a alegorickou hodnotu Godzilly, většinou šlo také o roztomile šílené filmy, které plně využívaly zvýšené tolerance asijského publika vůči pořádně opulentní expresivitě. Tenhle film nám to dovoluje v jisté míře zakusit.

Americké adaptace často dělají chybu, že se asijské náměty pokouší příliš ukotvit v realitě. Berou samy sebe příliš vážně. Západní tradice káže, že každá tvůrčí volba by měla být nějak rozumně motivovaná. Často se bojíme čisté manýry. Kdyby však měla japonská studia stejně neomezený rozpočet jako Hollywood, nejspíš bychom se od nich někdy během těch let dočkali právě takovéhle podívané. Wingard vskutku nemá problém jet naplno. Takže přestože na jednu stranu jeho film působí zcela vytrženě z kontextu, bez historie a řádu, dějí se v něm věci bez logické a časoprostorové kontinuity, bez ohledu na přehlednost a stravitelnost, zároveň je v jistém ohledu nejblíž, jak se kdy Američan dostal k tomu natočit „opravdového“ Godzillu.

Pokud vás překvapuje, že doposud nepadlo jméno žádného z lidských herců, není to náhoda. Pokud má snímek nějakou jasnou vadu, tak že se filmaři cítí potřebu vracet k fyzickým postavám, které jsou tu zcela přebytečné. Plnohodnotným nositelem emocí je Kong, jehož výrazová škála je až na absenci řeči k nerozeznání od běžného člověka. Takže vždy, když se vrátíme k lidem, začínáme se trochu nudit. Naštěstí s nimi trávíme velmi málo času a tvůrci ani nepředstírají, že čekají náš zájem o jejich osud. Škoda, že neučinili krůček navíc a nezbavili se jich úplně. To je prakticky jediné, co by tuhle řežbu mohlo ještě víc posunout v rámci těch hodnot, které pro sebe tvůrci vytyčili.