Madam Web prohlubuje komiksovou bezmoc. Nezachrání ji ani pohledné obsazení

Varovných znamení přitom bylo poměrně dost. Madam Web totiž diváky znepokojovala už od prvních upoutávek, které odrazovaly poměrně laciným vizuálem, na blockbuster prakticky minimem lákavých atrakcí, matnou zápletkou a podivným propojením se světem Spider-Mana. Jak totiž komiksoví fanoušci moc dobře vědí, studio Sony se snaží těžit svůj vlastní Spider-verse. Jelikož je ale Spider-Man s tváří Toma Hollanda zakotven v univerzu MCU, snaží se rozjet toto univerzum pomocí jeho záporáků jako úspěšného Venoma či Morbia a dalších vedlejších postav. Už dříve byly tyto výlety do spider-manovského světa bez Spider-Mana dost krkolomné a občas směšné. Madam Web však tuto těžkopádnost možná posunuje ještě o úroveň dál.

Vezmeme to ale hezky popořadě, ať nejsme stejně zmatení jako samotný film. Madam Web je v původních komiksech starou slepou dámou, která je paralyzována, občas pomáhá Spider-Manovi a její zvláštní schopností je např. vidění minulosti i budoucnosti. Jelikož by ale předloze věrný příběh např. s Judi Dench v hlavní roli asi moc diváků do kin nepřilákal, dostaneme její origin s podstatně mladší verzí v podání Dakoty Johnson. Sledujeme tak Cassandru Web, zdravotnici z Manhattanu, která je tak trochu samotářka a stále se vyrovnává s tím, že nemá rodiče. Její maminka totiž zemřela během porodu, když v amazonské džungli hledala vzácného pavouka.

Při jedné záchraně života ale Cassandra málem zemře a během jejího oživování se u ní začnou projevovat zvláštní schopnosti, díky nimž dokáže vidět několik minut do budoucnosti. Vystrašená hrdinka se snaží svou novou dovednost pochopit. Jenže než se jí to podaří, ocitne se ve vlaku, v němž chce tajemný muž s pavoučím kostýmem zabít tři puberťačky a ona je zachrání. Jedná se totiž o budoucí pavoučí superhrdinky, jež mají za pár let našeho padoucha zabít a on se tomu chystá zabránit. To ovšem netuší, že je nyní chrání Cassandra, s níž má společnou minulost.

Madam Web by tedy chtěla nejen ukázat trošku neobvyklou hrdinku, jejíž hlavní zbraní je mysl a cestování časem, což by mohlo ve správných rukách přinést vlastně hezké žánrové osvěžení, ale zároveň představit budoucí pavoučí superhrdinky a evidentně nejlépe rozjet vlastní sérii. Jenže se o to pokouší recyklací nápadů a režijních postupů, co byly trendy před více než 20 lety a modernímu divákovi nemají absolutně co nabídnout. Logicky tedy selhávají na plné čáře.

Jedná se totiž o film, v němž ze žánrového hlediska nefunguje skoro nic, ani ty absolutní pilíře žánru. Hlavní hrdinka je sice částečně sympatická, není ale moc výrazná a její přerod v ženu, která začne plně ovládat své schopnosti, zde v podstatě přeskočí vděčné fáze učení či trénování a vše se vyřeší tím nejlínějším a divácky nejméně poutavým způsobem. Budované pouto mezi čtveřicí hlavních hrdinek je nepřesvědčivé, hlavní záporák svou matností a zaměnitelností jako by zrovna vyšel z placu béčkového komiksového seriálu a všechny postavy tu dělají takové množství nelogičností, že vás to už asi po 10 minutách přestane bavit počítat.

Dalo by se ostatně říci, že celý film je takovou sérií nešťastných a nelogických tvůrčích rozhodnutí. Koho proboha napadlo obsadit Sydney Sweeney, jednu z nejpůvabnějších hereček současnosti, do role uťápnuté středoškolačky s brýlemi, co dokonce nosí kšandy? Vždyť i na samotné herečce, jež jinak překypuje sex-appealem a slušným talentem, je v mnoha scénách vidět, že se v této roli necítí vůbec jistě a více vedle už se snad ani casting trefit nemohl – i když obsazení Dakoty Johnson do hlavní role není v tomto ohledu příliš daleko. Herečka z 50 odstínů šedi potvrzuje, že se sice snaží, seč může, ale nemá žádné charisma na to, aby sama utáhla blockbuster, a publikum jí nevěří ani vyplašenou, ani následnou mentorskou pozici. Na druhou stranu, její postava je tak příšerně napsaná, že tohle by neuhrála ani Meryl Streep.

Základní problém však tkví už v samotném scénáři, jenž svou hloupostí a naivitou připomíná všechny ty přiblblé a béčkové komiksovky zpočátku tisíciletí typu Daredevil, Fantastická čtyřka či Ghost Rider, které se tak moc snažily dohnat hlavní žánrovou vlnu, až byly už tehdy trochu k smíchu. Madam Web zapadá přesně do této kategorie a působí dojmem, jako by ji někdo v Sony vytáhl z trezoru, odfoukl vrstvu naneseného prachu a zkrátka ji jen hodil do kin.

Výsledku pak příliš nepomáhá ani rutinní režie S. J. Clarskon. Ta má sice hodně zkušeností ze seriálů, má na kontě např. oceňovaný Boj o moc či marvelovky Jessica Jones a The Defenders, v celovečerním rybníčku však působí naprosto bezradně. Postrádá rozpoznatelný režijní styl, tah na branku, nadhled či alespoň cit pro poutavý vizuál, který nevypadá jako pilot k televiznímu seriálu. Clarkson ani jeden z těchto aspektů nezvládá naplnit a servíruje pouze naprosto prázdný počin, v němž se divák vlastně nemá čeho atraktivního chytnout.

Akce se tu kromě závěru scvrkává pouze na zmatené utíkání. Obsazení mladých pohledných hereček není dostatečně vytěženo, protože sexy superhrdinského ohozu je tu poskrovnu a ani sázka na humor moc nevychází. Jeden z mála, kdo z toho vychází s čistým štítem, je Adam Scott ve vedlejší roli věrného kamaráda na telefonu Bena Parkera (ano, toho Bena), jenž ve svém pohodovém módu rozhodně nic nezkazí. Jinak je ovšem Madam Web vhodná jen pro hodně skalní příznivce i těch nejbanálnějších komiksáren či fanoušky Venoma s Morbiem. Spíše než diváckým hitem má ale snímek bohužel potenciál stát se studnicí virálních memů, z níž budou posměváčci ještě dlouho těžit.

 Pokud jste již Madam Web viděli, nezapomeňte ji ohodnotit na Kinoboxu.