Nástupce Harryho Pottera dostal druhou šanci. Percy Jacksonovi seriálová podoba sedne

Příběh z pera Ricka Riordana o dvanáctiletém chlapci, který zjistí, že svět řeckých báji je skutečný a on sám je levobočkem řeckého boha Poseidona, nepokrytě vykrádá příběhy brýlatého čaroděje. Tak komerční dětská literatura zkrátka funguje. I zde tedy sledujeme příběh o chlapci, který se v našem světě trápil, jednoho dne však zjistil, že na něj čeká alternativní realita, v níž je výjimečný, má zde mnoho přítel a zažije hodně dobrodružství i nebezpečí.

A jestli to někomu přijde jako dost vágní podobnost, dodejme ještě, že první díly se odehrávají ve škole pro stejně výjimečné děti, kde se Percy učí ovládat své kouzelné schopnosti. Vážně jde o Harryho Pottera opepřeného řeckými bájemi, jejichž hrdinové se z nějakého důvodu přesunuli do Spojených států.

Studia tedy doufala, že filmové adaptace budou stejnými trháky, dokonce v roce 2010 na první díl najala Chrise Columbuse, jenž adaptoval první dva Pottery. Vznikl však unylý a zmatený film, který činil jedno špatné rozhodnutí za druhým. Tvůrci se například rozhodli hrdiny postaršit, takže místo dvanáctiletých dětí tu máme pozdní teenagery. Snad aby na ně publikum mohlo přirozeně přejít z končícího Harryho Pottera, který byl tou dobou již rovněž na prahu dospělosti. Toho rozhodnutí však způsobilo, že filmový Jackson nezískal nové publikum, protože v něm cílové děti nenašly svého avatara, s nímž by mohly stárnout. Columbus navíc tentokrát prokázal špatný cit pro casting. Série doklopýtala pouze ke druhému dílu a byla pro nezájem zrušena.

Neměl to však být konec. Percy Jackson se od té doby vrátil například v podobě broadwayského muzikálu. Producenti prokázali značnou houževnatost a odmítli se vzdát. Tak jsme se nakonec dočkali i seriálu na Disney+, který začíná s novým, věkově správným obsazením a vypravuje příběh zase od začátku, bez návaznosti na jakékoli předchozí adaptace. Jak naznačuje poměrně vřelé přijetí za mořem, první dvě epizody si konečně připisují úspěch. Ale jak naznačuje ticho okolo celého projektu na naší straně moře, seriál oslovuje spíš existující příznivce předlohy a jejich děti než nové davy.

Vyprávění dědí některá koncepčně nešťastná rozhodnutí po samotné předloze, která brání stejně plynulému vcítění jako v případě Harryho Pottera. Jedním z největších kotrmelců, jenž v tomto ohledu opanovává i první dvě epizody, je princip Percyho vstupu do magického světa. Malý Harry byl týraným sirotkem a čarodějnická Británie pro něj představovala jedno velké pozitivum, bezvýhradnou změnu k lepšímu. Percyho útěk do alternativní reality je oproti tomu bezprostředně spojený s domnělou smrtí jeho matky. Ta se musí před kouzelnou branou do tábora polobohů obětovat a položit za svého syna život, aby stihl uniknout nebezpečí.

Percyho bezprostřední poznávání fantaskního vesmíru tedy nemůže být spojené s pouhým údivem, radostí a uvolněním, že dosavadní podivín konečně nalézá místo, kam patří. Musí se v tu samou chvíli potýkat s nezměrným traumatem. Tvůrci seriálu si s tím poradili o kus lépe než ve filmové předloze, kde hrdina smrt mámy smete ze stolu během pár vteřin a jde čutat s novými spolužáky. Zde má alespoň v jedné scéně slzy v očích a je nějakou dobu skleslý. V produkci pro děti je však nemožné dvě tak protichůdné věci jako nadšení a ztrátu rodiče přirozeně propojit. Jsme tedy stále v té bizarní situaci, kdy hrdina musí propadat údivu ze svých nových možností ve chvíli, kdy by měl realisticky vzato sedět někde v koutě a vzlykat.

V jiných ohledech však Percy ambivalentnější situaci využívá ke svému prospěchu. Rowling nikdy doopravdy nezvládla opustit černobílé vidění světa, kde jsou lidé buď hodní a krásní, nebo zlí a oškliví. Dokonce jsou podle svých povahových vlastností rozdělení do školních kolejí, aby v tom bylo jasno. Rick Riordan se oproti tomu noří do morálně šedivého starořeckého kánonu, v němž jsou autoritativními figurami hašteřivá, malicherná a bezohledná božstva.

Percy a jeho spolužáci jsou potomky těchto nadlidí, které si jednak idealizují a mají jít v jejich stopách, zároveň je ale jasné, že se rozhodně nejedná o ideální rodiče, kteří by jim mohli být jednoznačným vzorem. Ostatně podstatnou část vyprávění Percy stráví snažením, aby se k němu otec vůbec přihlásil. To je skvělý konflikt.

Už tohle výchozí nastavení je upřímně řečeno komplexnější a morálně bohatší, než kam se Rowling dostala po sedmi knihách. Ne že by to bylo zpracováno kdovíjak bohatě a chytře, nicméně v dětské literatuře a nyní audiovizi je často chytrý námět vším, co je potřeba ke štěstí. O zbytek se postará fantazie. Percy Jackson v tomto ohledu nabízí ideální kombinaci specifických kulis a dostatečně vágního děje, aby se do nich dala snadno projektovat vlastní dobrodružství. Jak Percy Jackson, tak i Harry Potter připomínají v tomto ohledu stavebnici LEGA, s níž si děti mohou hrát dle libosti. V tom spočívá i jejich úspěch.

I když Percy Jackson, stejně jako jeho nová adaptace, není v žádném ohledu výjimečné dílo, povedlo se tentokrát najít důstojný dětský program, který poslouží jako slušná zábava. Mladí herci ujdou, triky občas trochu zaskřípou, ale celkově je na co se dívat a alespoň po prvních dvou epizodách se zdá, že vyprávění našlo správné tempo a specifická pastiš kombinující náš moderní svět s řeckými bájemi by mohla fungovat. Nejde o ten typ dětského seriálu jako Cobra Kai nebo pixarovky, jež chtějí s dětmi nadšeně sdílet jejich rodiče a těší se spolu s nimi na každý nový díl, není tu žádná druhá a bohatší vrstva pro odrostlé publikum. To však není nutně chyba.

Percyho Jacksona najdete na Disney+. Podívejte se i na žebříček nejlepších seriálů z portfolia této služby podle databáze Kinoboxu.