Dříve originální Slepičí úlet v netflixovském pokračování rýpe do fastfoodového konzumerismu

V původním filmu roztomilé slepice v čele s houževnatou Ginger soutěžily s jednoduchým deadlinem – z ostnatým drátem obehnaných kurníků připomínajících trestanecký tábor pro drůbež musely za pomoci šarmantního kohouta Rockyho prchnout dříve, než z nich Tweedyová ve hřmotném stroji udělá masový koláč. Kouzlo populárního snímku tkví v pozorném parodování žánrových tradic, jež animátoři svedli oživovat s kreativitou a smyslem pro detail. Pohádková variace na McQueenův Velký útěk s mluvící drůbeží dokázala pobavit i to nejmladší obecenstvo, především však oslovovala dospělé diváky a divačky, kteří už mají nakoukáno a chápou různé vizuální reference.

Tvůrci toho dosáhli rovněž péčí o vedlejší postavy, od slepice, která neodloží přízi na pletení, až po zestárlého kohouta přesvědčeného, že v mládí sloužil u britského letectva. A také o každý záběr, z nichž některé dokážou dodnes zneklidňovat a navodit napětí. Rozhodně není pravda, že by Zrození nuget takové kvality zcela upozadilo. Jenže je toho v něm jaksi mnohem víc. Přeskakuje se mezi několika skupinkami postav a příběh je vizuálně i tematicky tak našlapaný, až je to spíš kontraproduktivní.

Události jedničky letmo připomene Rocky, jenž je vypráví vajíčku, z něhož se posléze vyklube dcerka Molly. Zvídavé kuře vyrůstá v bujarém ostrovním prostředí, které se od „gulagu“ z prvního dílu nemůže víc odlišovat – jestliže tehdy šlo o peklo, nyní drůbeží komunita přebývá v ráji. V úvodních záběrech publikum neví, kam dřív stočit zrak, a k uspokojení mu musí postačit celková živelnost prostředí a dynamický pohyb mnoha postav, což posléze platí pro celý film.

Molly v této oáze klidu nenachází to nejdůležitější, totiž svobodu a možnost prozkoumávat okolní svět. Jedné noci tudíž na loďce dopluje k nedaleké pevnině a potká slepici přesvědčenou o tom, že lidé jí celý život posluhují a jsou jejími otroky. „Jsou extrémně hloupí,“ praví s železným přesvědčením. První kolemjdoucí s dodávkou obě slípky popadne a odveze do nedaleké továrny, v níž Tweedyová provádí biochemické experimenty a dohlíží na to, aby obrovské množství označkovaných a uměle otupělých slepic putovalo na smrt a do fastfoodových kbelíků se šťastným úsměvem a s neztuhlým šťavnatým svalstvem. 

Zatímco v jedničce se vše odehrávalo v malé uzavřené kolonii, jejímž prostřednictvím tvůrci vypověděli vše potřebné o šílených životních podmínkách hospodářské drůbeže, druhý díl od režiséra Sama Fella (Spláchnutej) zrcadlí hlavně populární kulturu. Přísně střežená futuristická továrna, jíž kupodivu nevládne Fantomas, umožňuje spojení heist filmu (dostat se dovnitř a něco uloupit) s útěkářským vězeňským příběhem. Divoce se zapojují motivy známé z Toy Story 3, kde hračky před vystřízlivěním rovněž propadly na pohled přátelskému okolí, a také ze seriózních sci-fi jako Ostrov Michaela Baye nebo Atlas mraků (linie z budoucnosti kolem Sonmi). Ač přímá asociace schází, minimálně design místnosti, kde si slepice před smrtí bezstarostně hrají, připomene také Hru na oliheň. 

Vedle zběsilé akce, která záchranný tým postaví proti vskutku hloupé ochrance i všemožným technologickým nástrahám, se ostatně klade důraz na srozumitelnou kritiku konzumerismu. V Atlasu mraků sice s pozměněným vědomím a slastným úsměvem putovali na smrt a na potravinové regály samotní lidé, jenže slepice ve zdejším světě lidi vysoce převyšují. Podobně jako u prvního dílu je třeba ocenit metaforické a dobrodružné zhmotnění mašinérie, v níž drůbež na minimálním prostoru stráví život čekáním na to, až se stane součástí toho nejlacinějšího lidského občerstvení. 

Lidské postavy zde pojem fastfood teprve vymyslí a v tom je Slepičí úlet 2 hravě nadčasový. Platí to ostatně také pro příběh, který je však slepený z tolika inspirací a dílčích událostí, že ho s jednotlivými postavami nemůžeme prožít tak silně jako minule. Střemhlavé tempo vylučuje i proces plánování, který je pro heist filmy esenciální. A byť se pravidelně objevují zábavné nápady, jež však vždy souvisí s avizovanou hloupostí lidských vedlejšáků, akce většinou působí až odbytě. 

Děti se skvěle pobaví díky neustálému fyzickému humoru a smršti bláznivých scén. Slepice například uvíznou v kukuřičném silu a zachrání se odpálením rachejtle, která kukuřici zahřeje a promění v popcorn. Nechybí i tradiční hallmarky studia Aardman v čele se znepokojivými roboty (v tomto případě plovoucí kachny detekující pohyb ve vodním příkopu) a automobilovou honičkou. 

Roztěkanost se odráží zejména v přístupu k vedlejším postavám, jež prostě slepě následují Ginger a jejich povahy se oproti jedničce vůbec nerozvíjí. Dříve vtipný kohout veterán postává většinu filmu na střeše a vypráví své senilní historky šnekovi, který mu nemůže utéct. Také humor pro dospělé tentokrát spočívá hlavně v tom, že můžeme rozpoznávat jednotlivé reference a bavit se absurdní povahou světa a jeho bondovské záporačky Tweedyové. Z ní jde opět strach, ale čím víc ji slepice fyzicky prohání, tím menší respekt vzbuzuje. Kvalitních situačních vtipů je jinak jako šafránu.

Za pochvalu jistě stojí animace, jejíž plastelínový stop motion základ se pěkně slévá s propracovanějším počítačovým prostředím. Zrození nuget i díky ní působí jako originální a neotřelá látka, přestože původních myšlenek má málo a zatraktivnění dosahuje zejména tím, že koncept jedničky nafukuje do abnormálních zvratů. Kvůli tomu je obtížné udržet v hlavě celistvý zážitek, který se rozpadá na sérii více či méně nápaditých žánrových poct. Když už tvůrci zvolili takový koncept, měli si lépe pohlídat detaily a vzbuzovat menší prostorový chaos. Opravdovou pochvalu zaslouží jen za propojení dětského dobrodružství s dospěláckou reflexí lidské společnosti. I v tom však bohužel zaostávají za sérií Toy Story, jejíž druhý a třetí díl nabídly ojedinělé a hladké spojení humoru pro nejmenší, pro dospělé i pro zažrané cinefily.

Prohlédněte si žebříček nejlépe hodnocených animovaných filmů dle uživatelů a uživatelek Kinoboxu.