Tři mušketýři vědí, jak využít Evu Green. Ďábelská Milady je ultimátní filmovou svůdnicí

Už v recenzi prvního dílu jsme si připomínali, proč je tak těžké adaptovat Tři mušketýry pro film. Jejich podstata serializovaného románu vydávaného na pokračování v novinách pro potěchu mas dělá prakticky nemožným kondenzovat celý příběh do celovečerní podoby, aniž bychom ztratili některé populární dějové zastávky či přišli o hlubší vykreslení postav.

A pak je tu ztráta původního smyslu díla, jež vycházelo v turbulentní době a platformu zábavného románu využívalo k politickému komentáři. Příběh se možná odehrává v sedmnáctém století, nicméně tyto kulisy slouží zcela nepokrytě ideologii století devatenáctého. Dobový satirický aspekt díla však postupem času nevyhnutelně ztratil relevanci, máme tu tedy prázdnou skořápku, kterou je třeba naplnit novým smyslem. Ten nemusí být politický, tvůrci se mohou oddat samotné akci a zábavě. Nicméně potřebují chápat, že celkem přímočarý příběh vyžaduje nějaký nový motor.

Martin Bourboulon se zřejmě rozkročil přesně na hranu úspěchu a neúspěchu, protože část publika jeho pojetí nadšeně propadla, zatímco druhá část zůstala neuspokojená. Šťastní byli hlavně ti, kterým stačilo vychutnat si vypiplané bojové scény. A ti budou plně spokojení i nyní. Přestože oba díly vznikaly jako jedna produkce, druhý vypadá dokonce o kus lépe. Je pěkné vidět, že režisér měl na mysli nějakou gradaci a nevystřílel všechnu munici naráz.

Větší problém představuje příběh, jímž jsme projížděli jako s prstem na zrychlujícím tlačítku. Museli jsme si projít všemi povinnými mušketýrskými zastávkami ohledně seznámení celé čtveřice a aféry s náhrdelníkem, aniž bychom měli příležitost ke komukoli emocionálně přilnout. Dvojka je v tomto ohledu zásadně lepší, protože v jejím středu stojí konečně silná postava, jež strhne naši pozornost.

Milady de Winter je jednou z nejikoničtějších postav literatury, byť větší měrou na základě čtenářské projekce a reinterpretace následujících adaptací než zásluhou původního textu. V něm se jedná především o ďábelskou svůdnici, jež nezaslouží nic než pohrdání a jakýkoli projevený soucit vůči ní se pro dobrodince vždy ukáže jako osudová chyba.

Tato postava však od publikace románu žila vlastním životem a stala se mnohým. Od první femme fatale po protofeministickou antihrdinku či dokonce hrdinku. Jedná se o jeden z raných příkladů záporných postav, jež samotný narativ vytlačuje na okraj a vyzývá nás k jejich odsouzení, s nimiž se přesto nebo možná právě proto ztotožňují marginalizované skupiny, a nejen ony. Je méně důležité, jestli Dumase kdy napadlo, jak daleko to Milady dotáhne – jím položené základy vedly ke vzniku vzrušující, podnětné a neustále se vyvíjející postavy.

Martin Bourboulon osciluje mezi původním a novějším pojetím. Primárně zobrazuje Milady v její přímočaře ďábelské podobě, přesto občas jemným gestem Evy Green či linkou dialogu naznačí, že se za tím vším skrývá něco víc. Že možná opravdu jde o zkalenou duši, jež byla krutým zacházením dovedená k vlastní krutosti a naše empatie na ní není vyplýtvaná. Všechny tyto náznaky však zůstávají jen velmi jemné; nemůžeme si být nikdy jistí, jestli nejde o další vrstvu lži a přetvářky. Milady je možná skutečně jen bezcitnou mrchou, která využije každý milimetr prostoru k tomu zmanipulovat všechny okolo sebe.

Právě tato nejistota z ní dělá vzrušující postavu. Jde spekulovat o tom, že kdyby sám Dumas napsal Milady jako jednoznačně ukřivděnou ženu, jíž patří naše lítost, nikdy by se nestala tak pamětihodnou. A to přesto, že právě tímto směrem míří naše čtenářské uvažování a postava se tak během dvou staletí posunula. Nicméně právě skutečnost, že v původním příběhu sami nevíme, jestli bychom k ní našli cestu, nebo zda by i nám vrazila dýku do zad, ji dělá tak přitažlivou. Jde v jistém ohledu o ekvivalent mnohem častějšího mužského antihrdiny, o jehož napravení sní formou fan fiction čtenářky a divačky.

Eva Green je na každý pád skvělou volbou, pro role nevypočitatelných femme fatales se musela narodit. Ostatní herci předvádí standardní výkony, žádný z tří mušketýrů totiž nemá opravdový prostor stát se plnohodnotnou postavou. Pár scén dostane jen Athos s tváří Vincenta Cassela, protože tato postava má s Milady vlastní nevyřízené účty.

Françoisi Civilovi mírně brání v zachycení D'Artagnanova mladistvého ducha jednoduchý fakt, že je skoro dvakrát starší než jeho postava. Takže vždy, když okolo nyní třiatřicetiletého muže ostatní muškerýři komentují jeho talent konstrastující s jeho nezvykle nízkým věkem, působí to trochu legračně. Přesto je ve dvojce o kus přesvědčivější, jistě i proto, že je na něj kladeno méně pozornosti a tedy nároků. I Green je výrazně starší než její předobraz, v jejím případě to však nenarušuje dynamiku příběh.

Snímek sdílí mnoho nedostatků s předchozím dílem, jež přebírá z předlohy. Na jeden celovečerní film je v něm příliš mnoho děje, a ten se sám o sobě moc nepáře s kauzalitou a pravděpodobností. Záležitosti půlky kontinentu jsou v rukách pěti lidí, kteří se neustále náhodně potkávají a půlka z nich jsou skrytí příbuzní. Tahle naivita nicméně může působit roztomile staromilsky. Rozhodně nezačne znenadání vadit někomu, kdo ji přečkal minule.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů roku podle databáze Kinoboxu.