Zapomněli jsme, proč Tři mušketýři existují. Proto zatím žádný film neuspěl

Snímek má podtitul D’Artagnan a skutečně se věnuje především mladému Gaskoňci, který přijíždí do Paříže, aby… Ne, vážně tu nebudeme přeříkávat Tři mušketýry. Je jen potřeba říct, že děj snímku kopíruje základní zastávky notoricky známého románu velmi přesně, tedy s tím základním problémem, že na žádnou z nich nemá čas. A to přestože si tvůrci rozhodli usnadnit práci a rozetnout předlohu na dvě části.

V prosinci se tedy objeví dvojka pojmenovaná Milady, jež dá konečně prostor Evě Green v titulní roli ikonické pramatky všech femme fatale. Na jedno z největších lákadel se tedy zatím moc netěšte, v této části se víceméně jen mihne. Stejně jako Porthos a Aramis, kteří jsou zcela vedlejšími figurami. Trochu času stráví d’Artagnan jen s Athosem s tváří Vincenta Cassela, a to přestože mušketýr obviněný z vraždy prožije třetinu stopáže na samotce ve vězení oddělený od skupiny.

Hlavním lákadlem filmu jsou kromě slušné výpravy jeho akční scény. Tvůrci jsou zjevně hračičkové, takže aranžují mnohdy překvapivě nápadité souboje, často plné dlouhých a nepřerušených záběrů. Škoda jen té roztřesené kamery. Nejpřirozeněji a nejpůsobivěji každopádně snímek vyznívá právě v momentech, kdy se příběh zastaví, aby se chlapi mohli porubat. V pořádku.

Stylizace se pohybuje v očekávatelné rovině. Režisér Martin Bourboulon chápe podstatu románu, který měl pramalý zájem o přesnost, a netrápí se s věrností kostýmů, dvorské etikety či s dobovým chováním postav. Zároveň se však neutrhl ze řetězu jako Paul W. S. Anderson, v jehož verzi z roku 2011 se nakonec nad Paříží střetly obrněné vzducholodě (výsledek bohužel není tak zábavný, jak zní). Celková vize nevyčnívá pozitivně ani negativně ze standardu akčních historických filmů a je na vás, jestli to považujete za pochvalu, nebo za výtku.

Poněkud zvláštní je volba Françoise Civila pro roli d’Artagnana, vzhledem k tomu, že se ostatní postavy vůči hrdinovi chovají, jako by mu mělo dál být osmnáct. Civil je přitom ve svých čtyřiatřiceti skoro dvakrát starší než literární postava, kterou ztvárňuje. Dá se pak uznat, že by mu šlo uvěřit dvacátníka, rozhodně ale ne teenagera. Vyšší věk herců oproti jejich postavám je ve filmech celkem běžný, tím spíš v historických dílech (v důsledku popkultury si mnohdy neuvědomujeme, jak mladí byli často lidé, kteří hýbali dějinami). Když už ale volba padla na staršího herce, proč postavy na d’Artagnanův věk neustále upozorňují, mluví o jeho dětskosti a nutí nás o nepadnoucí tváři přemýšlet? Samozřejmě to nekazí celý zážitek, je to však zbytečný zádrhel.

Připisujeme si tedy další „oukej“ adaptaci. Proč jsme se zatím nikdy nedostali výš? Na první pohled by se zdálo, že jde o ideální námět. Tři mušketýři jsou a od počátku byli primárně komerčním produktem. Román vycházel na pokračování v novinách, jak bylo na tehdejší dobu zvykem, a Alexander Dumas byl placený od počtu stran. Staral se tedy, aby byl příběh co nejdelší a nejpřístupnější davům. Proto je plný násilí, sexu a otevřených konců, jež čtenáře a čtenářky lákají ke koupi dalšího výtisku. To je však také první z důvodů, proč je tak těžké ho adaptovat do jediného filmu. Je složený z mnoha izolovaných epizod, které je třeba buď celé vynechat, a tím zklamat očekávání publika, nebo se pokusit je vměstnat do celovečerní stopáže a nevyhnutelně selhat. Možná proto si své příznivce získal seriál z roku 2014, který svým formátem lépe odpovídá předloze.

D’Artagnan je ale uvězněný ve svých dvou hodinách. Obsahuje dramaturgicky ucelené sekvence, jež jsou však nasázené jedna za druhou bez plynulosti a vzájemného přirozeného vztahu. Jejich sledování je dost nepříjemné a také nepřehledné. Například je velmi těžké chápat, kolik času mělo vlastně během vyprávění uplynout. Na přirozený vývoj dvorských intrik či přátelství hlavních postav můžeme zapomenout. Už předloha je v tomto ohledu poněkud deklamativní. D’Artagnan se sotva setká s mušketýry a už se prohlašují za přátele na život a na smrt. Na papíře bylo ale přeci jen možné vyvolat trochu přirozenější dojem.

Potíž vyplývá i z toho, že Mušketýři ztratili svůj původní smysl. Dnes je považujeme za ryzí dobrodružství, jehož jediným smyslem je bavit. Román však poprvé vycházel během červencové monarchie, kdy se Francie pomalu chystala na další revoluci a na nastolení druhé republiky. Šokující skandály, nábožensko-politické střety a dekadence ancien régime tedy nejsou pouhým plezírem, Dumas tím dává jasně najevo, na čí stranu se staví ve zcela současných politických debatách. Mnohem víc než o polovině sedmnáctého století, kdy se příběh odehrává, se dozvídáme o polovině století devatenáctého, kdy byl sepsaný. Opět se tu střetávají umělecké motivace s komerčními, dílo vycházelo v politicky vyhrocené době a lidé chtěli konzumovat obsah, který odpovídal jejich smýšlení.

Tři mušketýři jsou tak dílem, jež si vypůjčuje historické období, aby jeho perspektivou nabídlo ostrou kritiku současnosti. Tento význam je však dnes značně vyčpělý. Rozhodně v kontextu domácí Francie, ale i Česka. V obou případech jde o sekulární státy se zajištěnou zastupitelskou demokracií, jejich občané tedy čelí jiným problémům. Dumasova ideologie je pro ně takřka neviditelná, považují ji prostě za selský rozum.

Zbývá tedy samotné dobrodružství, které, upřímně řečeno, není a nikdy nebylo zvlášť objevné. Příběh plný hloupých omylů, průhledných intrik, dvojích identit a bezpočtu náhodných setkání. Adaptovat ho bez možnosti zužitkovat jeho dobový osten vede k celkem vyprázdněné podívané. Jedním z řešení by bylo jít v Dumasových šlépějích a přerámovat Mušketýry tak, aby odpovídali současnosti a fungovali jako satira dneška. Na to však tento štáb nemá chuť či odvahu, takže vidíme další řemeslně zručné, hektické a neobjevné přeříkání. Starší část publika ho zná z dřívějších zpracování a ti mladší nemají mnoho důvodů ho poznat.

Bylo by bláhové označit Dumasův román za nehodnotný, jinak by vzpomínku na něj musela uplynulá dvě století už dávno neúprosně pozřít. Ať nás však na nich dodnes láká cokoli, zástup filmových adaptací to přes veškerou snahu a vytrvalost nezvládá replikovat. Naplno se v nich projevuje jen únava materiálu a jeho zaměnitelnost. „To něco“, co nás k tomuto přiznanému braku táhne i po tak dlouhé době, v každé z nich chybí. už jde jen o ilustrace díla, jehož plný kontext jim uniká. Přes všechny pokusy chybí kanonická adaptace a nový snímek Martina Bourboulona se jí rozhodně nestane.