Zorro: Tajemná tvář je nedoceněný klenot bezstarostné zábavy. Kam takové filmy zmizely?

Český televizní evergreen máme ve zvyku přehlížet a brát skoro jako samozřejmost. Když se nad tím ale zamyslíme, mnoho takových filmů nemáme, rozhodně ne z posledních několika dekád. A je to velká škoda.

Zorro: Tajemná tvář se možná jeví jako sympatická jednohubka, k takovému názoru však dojdeme jen tehdy, když ho porovnáváme s dnešním obludně naddimenzovaným Hollywoodem. Snímek dohlížený Stevenem Spielbergem v aktivní producentské pozici měl totiž rozpočet 95 milionů dolarů, což bylo na konec devadesátých let pořád ještě hodně. Jistě, Titanic (1997) se nedlouho předtím dostal jako první produkce přes dvousetmilionovou sumu, jednalo se však o nevídaný exces.

Skoro sto milionů, jež dostal na povel režisér Martin Campbell, značilo, že lze realizovat film prakticky bez jakýchkoliv limitací. Produkce ze své podstaty nevyžadovala digitální efekty ani kvantitativně nadstandardní praktické triky, vždyť máme sledovat příběh sympatického desperáta kdesi v kalifornském provinčním městě, jak šermuje s padouchy. V tomto kontextu tedy nebylo nic, co by rozpočet nemohl zaplatit. A výsledek podle toho vypadá. Obsahuje prostorné kulisy evokující hmotný, byť romantizovaný svět, dostatek davových scén a poctivou řemeslnou péči. Jedná se o zážitek, v němž z produkčního hlediska nic nechybí a nepřebývá.

Campbell nepatří mezi zvlášť uznávané filmové autory. Jako režisér postrádá snadno rozpoznatelný rukopis a jeho filmy si nespojujeme s tvůrčí potřebou se niterně vyjádřit. Jedná se o zakázkového profesionála, jenž všechny své nejslavnější filmy dostal jako pracovní nabídku. Nejinak tomu bylo v tomto případě, kdy Spielberg dlouho hledal, komu projekt svěřit, a zvažoval i možnost, že se ho chopí sám.

Nebylo by však radno Campbella podceňovat, dokázal přece dvakrát restartovat bondovskou sérii se Zlatým okem (1995) a Casinem Royale (2006). Oba zvládly agenta s povolením zabíjet zachránit před hrozícím odchodem do výslužby. Jednou by mohlo jít o náhodu, dvakrát musí jít o um. Zjevně se tedy jedná o tvůrce, který cítí dobové trendy a dává publiku, co chce. A takový přístup skvěle pasoval k Zorrovi, jenž neměl být ničím víc nebo míň než zábavným letním popcornem pro celou rodinu.

To zní rozhodně trochu suše. Svým způsobem je ale dokladem kouzla kinematografie, že produkce, jež byla komerčním kalkulem a nikdo se při ní netvářil, že posouvá hranice možného či se vyjadřuje k důležitým tématům, může díky skvěle odvedené práci všech přítomných dopadnout tak dobře. Protože Zorro: Tajemná tvář je perfektní film v tom, o co se pokouší. Je plný dobrodružné radosti, uvolněné, ale napínavé akce a v neposlední řadě sympatických postav. Spielbergův vliv je pak patrný v každém okamžiku – bič není zdaleka tím jediným, co má Zorro společného s Indym.

Antonio Banderas stvrdil pozici jedné z největších hvězd své generace, za což si ostatně odnesl šek na pět milionů dolarů. Studio vložené investice rozhodně nemuselo litovat, v jeho roli se mísí nefalšovaný sex-appeal s lišáckou nadsázkou, kterou role jako Zorro nutně potřebuje. Catherine Zetu-Jones vybral osobně Spielberg, když ji viděl v Titaniku (tentokrát je řeč o polozapomenuté televizní minisérii z roku 1996, jež byla brzy po své premiéře zastíněna Cameronovým megafilmem). Dosud prakticky neznámá velšská herečka díky Zorrovi vstoupila do mainstreamu a navěky na sebe uvalila prokletí: Dodnes si mnoho lidí myslí, že je latinskoamerického původu.

Anthony Hopkins coby Zorro předchozí generace a hrdinův mentor vystřídal na poslední chvíli Seana Conneryho a své role se chopil s gustem a nasazením sobě vlastními. A tahle herecká trojka dokonale funguje, charisma z ní sálá s větší intenzitou než kalifornské slunce. Nevadí ani to, že se Banderas a Zeta-Jones doopravdy potkají až ve druhé půlce stopáže, což je samo o sobě riskantní rozhodnutí. Postava Eleny je nicméně natolik propracovaná, že dokáže strhnout pozornost i mimo svůj nevyhnutelný románek s hlavním hrdinou.

Spielbergův Zorro vznikl nepochybně jako důsledek úspěchu Costnerova Robina Hooda a Burtonových Batmanů. Šlo o logickou volbu, historicky se nakonec jedná o mezistupeň mezi těmito dvěma hrdiny. Šestákový bojovník přenesl tradici anglického zbojníka do Spojených států v roce 1919. Tehdy vyšel román The Mark of Zorro od spisovatele Johnstona McCulleyho. S postavou počítal jen jako s jednorázovou figurkou, enormní úspěch ikonické němé filmové adaptace s Douglasem Fairbanksem však zažehl dlouhou tradici, jež měla mimo jiné vliv na vznik superhrdinského komiksu, předně pak Batmana.

Obzvlášť starší Hopkinsův Zorro je v Campbellově pojetí v mnoha ohledech modelován již podle Bruce Waynea. Jedná se o zajištěného muže zdánlivě žijícího konformním životem elity, zatímco po nocích ochraňuje bezbranné. Má dokonce vlastní „bat jeskyni“ za falešným krbem. Vystupováním a společenskou rolí má ale Zorro (a tím víc, když masku nasadí Banderas) blíž k antisystémovému sherwoodskému lupiči. Batman má s policií, pokud na něj zrovna Joker nehodí nějaký zločin, dobré vztahy a většinou přímo funguje jako její prodloužená ruka. Zorro je naopak definován tím, že je neustálým psancem a ochraňuje nejnižší vrstvy před nespravedlivými lidmi u moci. Wayne je zastáncem zákona a pořádku, Zorro spravedlnosti a rovnosti.

I z téhle rebelské energie snímek čerpá velkou část svého charismatu. Rozumně se jeví i umístění příběhu do světa, v němž Zorro již existuje a jeho role se musí chopit nástupce původního hrdiny. Postavám to umožňuje o historii a podstatě protagonisty diskutovat. Samozřejmě ne na nějak komplexní či hluboké rovině, přesto jde o dostatečně výrazné ozvláštnění, aby publikum zaujalo.

Tajemná tvář v pokladnách kin takřka ztrojnásobila svůj rozpočet a kritická reakce byla poměrně příznivá. Dost na to, aby o sedm let později vzniklo pokračování, u nějž byli opět Banderas se Zetou-Jones a dokonce i Campbell. Tehdy už se ale kouzlo zopakovat nepodařilo. Za těch ani ne deset let se Hollywood zcela proměnil a podobné filmy začaly působit jako relikty minulosti – publikum zrovna stálo o vážnější, serióznější blockbustery, které mají punc důležitosti, ne prchavé zábavy.

Když se ale na Zorra podíváme nyní, nezbývá, než si trochu zaskuhrat staré dobré: „Proč už se dnes netočí takové filmy?“ Odpověď je taková, že bohužel se značně posunuly produkční i distribuční modely. Blockbustery jsou výrazně dražší a potřebují vydělat výrazně víc peněz. Ve velké míře se spoléhají na VFX umělce a jejich digitální triky. Co s příběhem o chlápkovi, který pobíhá po střechách a čmárá velké tiskací Z všude, kde může?

Několik posledních pokusů o typově příbuzného Robina Hooda ztroskotalo na pomýlené potřebě rámovat jeho příběh jako epický velkofilm. Vznikl mylný dojem, že o podobné filmy stále není zájem. Dost možná však není zájem pouze o způsob, jakým je Hollywood nyní prezentuje. Nostalgický stesk po snímcích typu Mumie naznačuje, že potřeba vážnosti typická pro přelom nultých a desátých let polevila. Zástup finančních katastrof v posledních měsících, jež jsou zapříčiněny nesmyslným bobtnáním rozpočtů, dává najevo, že takhle to beztak dál nepůjde. Třeba se ještě doba filmů jako Zorro: Tajemná tvář vrátí. Nebylo by to vůbec k zahození.

Pokud nechcete čekat na další vysílací slot českých televizních stanic, snímek je ke zhlédnutí na Netflixu.