Film Rozsviť světlo, ať je vidět je pozoruhodným příběhem umělců z tuzemských špeluněk

Pedagog, textař a hudebník Mirek Wanek založil zkraje 80. let punkovou úderku F.P.B., později experimentální skupinu Už jsme doma, s níž koncertuje dodnes. Projeli čtyři kontinenty, v USA odehráli přes sedm stovek koncertů ve čtyřiceti osmi státech a pomyslnou misi zakončili výpravou na souostroví Špicberky. Výtvarník Martin Velíšek vytvořil originální styl zvaný parealismus, vyzdobil hospodu U Vystřelenýho oka, stal se grafikem Už jsme doma a obdržel tři České lvy.

Snímek Rozsviť světlo, ať je vidět vypráví o jejich setkání, přátelství a přístupu k umění. V případě Velíška se zaměří i na alkohol, jemuž v jisté životní etapě podlehl a téměř ho připravil o život. Divácky přitažlivější a svéráznější jsou právě pasáže věnované Velíškovi, který je sdílnější a nechá nahlédnout i do své umělecké dílny v průběhu tvůrčího procesu. „Já čmáral de facto od dětství. Já jsem se s tím narodil,“ pronáší v prvních minutách dokumentu Velíšek. „Bylo to pro mě naprosto přirozené, táhne se to se mnou doteď. Tatínek byl bohémek, maminka učitelka v mateřský školce, takže já byl do dvaceti let pětiletý dítě,“ dodává.

Wanek z dokumentu vychází jako důsledný autor, skladatel, který chce mít nad vším dohled a kontrolu. Fascinují ho podprahové detaily a mezní situace, například koncert na Špicberkách uskutečnil kvůli vyhraněné poloze souostroví na mapě. Těžko zařaditelný soubor Už jsme doma fascinoval Američany na začátku devadesátých let natolik, že si objednali koncertní šňůru, nakonec z toho bylo několik stovek vystoupení. Wanek se vyhýbá nostalgii a dodává: „Do USA jsme jezdili na blind. Náklady byly třeba 15 tisíc dolarů a muselo se to minimálně vrátit.“ Nevrátilo se to finančně, ale v rámci všemožných světových kompilací a dalších živých hraní, kam se Už jsme doma za svou téměř 40letou kariéru podívali a dostali.

V pomyslné druhé půlce dokumentu si prostor pro sebe krade Velíšek, jehož tvůrci sledují při práci na indiánském čtyřtychu. Tenhle moment patří k jedněm z nejsilnějších ve filmu a člověku je líto, že už na něj nic kromě závěrečných minut snímku svou autenticitou a živelností nenaváže. Je zajímavé sledovat Velíška pochybujícího, tápajícího, zapalujícího si cigaretu, nalévajícího si z pet lahve pivo, uvažujícího, zda ho tvorba ještě vůbec baví a přemítajícího, jak dílo ukončit a nepokazit.

Neznalé publikum bude místy tápat. Člověk, který třeba výtvarníka někdy potkal ve Vystřeleným oku, si řekne, že tohle je přesně on. Člověk prostý přetvářky a pózy. Sem tam prohodí vtípek v duchu umělecké přednášky na adresu vlastního stylu, která není samoúčelná, ale pobaví: „Já zůstal u takového parealismu. Jako je štika a paštika. Nebo pakůň, to taky neni normální kůň, že jo.“ Vysvětluje tím, proč jsou jeho postavičky tak přitažlivé a ujeté zároveň.

Film umírněný svou délkou 99 minut a dynamikou spěje do poměrně smutného finále, kdy se protagonisté loučí se zemřelým režisérem Václavem Kučerou, respektive producentem a členem skupiny Už jsme doma Romkem Hanzlíkem. Oba zemřeli v roce 2019 a snímek po nich dokončil režisér Radim Špaček s producentem Petrem Kozou.

V jedné z posledních scén Hanzlíkova dcera děkuje oddanému publiku, které na rozlučku dorazilo i ze zahraničí, a symbolicky se ujímá hudebního nástroje v Už jsme doma po boku Mirka Waneka. Pionýři alternativní a undergroundové éry odcházejí a jednou bude i tento film cennou archiválií a milou upomínkou (zaujmou archivní záběry osmdesátkových Teplic, televizní videoklipy nebo scény natáčené v žižkovské hospodě U Vystřelenýho oka).

Snímek Rozsviť světlo, ať je vidět vstupuje do kin v době, kdy producent Petr Koza finalizuje projekt revidující devadesátá léta v tuzemské hudební kultuře. Na stánky knihkupectví se dostává titul Radka Diestlera Dekáda naplno: Kniha proměn české populární hudby 90. let 20. století a do dvou let by měl být venku i tematický celovečerní dokumentární film, respektive televizní cyklus věnující se tuzemským devadesátkám.