Je kontroverzní reality show podle Hry na oliheň nevkusná, nebo pecka? A proč ne obojí?

Existují určitá nepsaná pravidla reality TV kultury. Tím předním je, aby všichni přijatí účastníci soutěžní show měli reálnou šanci vyhrát. Opak je považovaný za nevkusný a krutý, koleduje si pak o přídomek „trash“.

Tradičně bychom tedy považovali za faux pas, kdyby produkce například přijala dvousetkilového chlápka a nechala ho závodit ve sprintu s profesionálními atlety. Takový člověk má buď dostat červenou během castingu, nebo se mu musí přizpůsobit typ soutěží.

Hra na oliheň, jak ji známe z fikčního seriálu, je v tomto ohledu zcela nepřijatelná, což je samozřejmě záměr. Pointou zvoleného podobenství je, že život pod kapitalistickou podrážkou není fér. Ve chvíli, kdy jde o opravdovou výhru předloženou před skutečné lidi, je však tento aspekt mnohem problematičtější. Jedna věc je sledovat příběh o neférovosti, jiná je sledovat neférovost.

450 soutěžících bojujících o fantaskních 4,5 milionu dolarů je nevyhnutelně různorodá parta s unikátními vlohy a dispozicemi. Před producenty tedy ležela otázka, zda udělat soutěže rovnějšími, nebo zda se držet étosu předlohy. Nejenže se rozhodli pro druhou možnost, dokonce ji dotáhli do extrému. Volí například taktiku, že nikdy zcela nedefinují pravidla, což jim umožňuje s děním libovolně manipulovat a vyvolávat vyhrocené okamžiky. Dva ze soutěžících dostanou v první epizodě znenadání nárok vyřadit kohokoli ze hry, aniž by pro to museli něco udělat a aniž by se vyřazený mohl bránit. Jakýkoli koncept toho, že v téhle hře mají všichni šanci, letí z okna.

V některých momentech se však neférovost daří velmi efektně zužitkovat. Skvěle je aplikováno ikonické vyřezávání sušenek, z nichž některé tvary jsou zásadně složitější než jiné. Kruh je procházkou parkem, deštník takřka jistou smrtí. Ze čtyř skupin se tedy schází po jednom náhodně vybraném zástupci a mají dvě minuty na to, aby se spolu dohodli, který tvar připadne které skupině. Když nedojdou ke konsenzu, celá čtveřice ve hře končí a na její místo nastupuje další – proces se opakuje tak dlouho, dokud nepadne rozhodnutí.

Nikdo nechce přijmout deštník a zaručená pomsta se ledaskomu jeví lepší než mizivá šance. Několik čtveřic padne, než se podaří jednoho z hráčů celkem dramaticky dotlačit, kam je třeba. Je to brutální. Přestože nejde o život, emoce srší proudem. Ne, není to fér – je to tak nefér, jak jen může být. A na rozdíl od jiných reality show s haprující etikou se nikdo ani netváří jinak.

Celkem dobře se daří pracovat i s představením postav. Stříhal se už hotový produkt, tvůrci tedy věděli, kdo se dostane jak daleko a na koho se má smysl soustředit. Přesto nedělají chybu, že by vypíchnuté postavy byly pomyslně nesmrtelné, a jakmile bychom sledovali někoho o sobě mluvit, měli bychom jistotu, že s námi zůstane do konce. Po některých výrazných postavách zůstává smutná díra, ale i to je jedna z krás daného žánru.

Máme dost možností vyslechnout příběhy o těžkostech z mnoha koutů života. Tím není Výzva výjimečná. Je na každém, zda to přijde jako sociální porno, nebo skutečné svědectví. I tento aspekt pořadu je však zpracovaný precizně a s poměrně dobrým citem, jak daleko se dá se sentimentalitou zajít, než začne být nesnesitelná.

Ohledně vykreslení některých postav jako záporáků nezbývá než doufat, že publikum už dnes chápe, že lež a manipulace mezi soupeři jsou v reality soutěžích očekávaná taktika. Vyhrát může jen jeden a nikdo tu nikoho nevraždí. Produkce možná maličko moc tlačí představu, že tento pořad je zrcadlem života. Přední nohsled otevírá svůj úvodní proslov k uchazečům slovy: „Vaše hra ukazuje, kým jste.“ Toto časté krédo reality show je však třeba brát s rezervou. Lhát soupeřům ve hře, kde je klamání přípustnou taktikou, není totéž, co lhát lidem v realitě. Morálka může vykukovat naopak v okamžicích mimo hru, mimo kalkul, kdy se odhalují opravdové osobnosti.

Dalším důležitým aspektem je však v tomto ohledu performativita. Účastnící vědí, že jsou před kamerami, a pro některé z nich je myšlenka získané slávy důležitější než beztak málo pravděpodobná výhra. Po čtvrt století od prvního boomu reality TV už jde celkem snadno odhadnout, jaké chování produkce a následně publikum odmění svým zájmem. V případě Hry na oliheň je tu pak televizní seriál, jehož atmosféru lze napodobovat. Mnozí z přítomných zjevně velmi ochotně popouští uzdu fantazii a vplouvají do vybraných rolí. Někdo chce být miláčkem publika, někdo padouchem.

A nakonec hlavní téma, jež se řešilo dávno před premiérou. Je tenhle pořad morální? Je nechutný? Napřímo řečeno: jediné „pochybnosti“ tu vyvstávají na základě spojitosti se seriálem. Samotné výzvy nejsou enormně fyzicky kruté. Zmiňovaná neférovost je natolik v DNA celého projektu, že nemohla účastníky a účastnice překvapit. Reportovalo se sice o nepříznivých existenčních podmínkách pro soutěžící, jmenovitě nedostatku jídla, chladu a spánkové deprivaci. To je však celkem běžný postup producentů reality TV. Jistě, téma na debatu, Netflix je však až moc zkušený korporát na to, aby v tomhle ohledu zašel za hranu.

Stejně tak není nezvyklé, aby se reality show stylizovala do dystopického hávu – orwellovský Big Brother a Survivor inspirovaný Pánem much jsou základními kameny celého žánru. Tuhle volbu jsme se naučili číst jako zábavné ozvláštnění, proč by tomu u Hry na oliheň mělo být jinak? Stejně tak jsme v těchto pořadech zvyklí poslouchat monology lidí, kteří doposud neměli v životě mnoho štěstí, jak sní o výhře. Je jednodušší shodit ze stolu celý žánr než z něj vyčlenit právě tento pořad a říct, že je něčím horší.

Potíž spočívá možná v tom, jak sugestivně formulovanou antikapitalistickou satirou je původní seriál a jak málo se od něj distancuje tato verze. Výsledný produkt zůstává na stejné platformě a řemeslně jsou od sebe fikční a skutečná hra k nerozeznání. Snad proto je těžší vytvořit si dostatečný odstup a přijmout nadsázku. Navíc žijeme v době kulturní citlivosti vůči rostoucí společenské nerovnosti, reagovat tedy s úsměvem na myšlenku umírání pro potěchu boháčů, i kdyby jen jako, není každému po chuti. Asi není náhoda, že právě tento obraz tvůrci vynechali. Sledujeme sice komparz v uniformách hlídačů, jak mačká tlačítka ve falešném velíně, nevidíme však skupinku falešných boháčů, jak sleduje obrazovky a posmívá se – to už by bylo příliš.

Nemá smysl nikomu vymlouvat, pokud se rozhodně Hru na oliheň: Výzvu ignorovat, nebo přímo nesnášet, protože prostě vyznívá nepatřičně. Reality TV je však hrdě nízký žánr, esenciální camp. Při jejím sledování nezbývá než s dílem vstoupit do smlouvy, že ani pořad, ani sebe nesmíme brát moc vážně. Ano, ta premisa je trochu absurdní, ale nemůžeme předstírat, že na Hře na oliheň oceňujeme pouze myšlenkový přesah. Co je doopravdy špatného na tom soustředit se na samotné napětí a sentiment? Ten morální odsudek je možná trochu zbytečný.

Recenze vznikla na základě pěti zveřejněných epizod, pozítří budou uvolněny další čtyři a na finále si musíme počkat do 6. prosince.

Podívejte se na seznam nejlepších seriálů z portfolia Netflixu.