Je spolustrůjcem války, nebo filantropem? Blixův česko-švédský portrét provokuje

Byl to on, kdo měl v roce 2003 za úkol najít v Iráku neexistující zbraně hromadného ničení. Přestože vše ukazovalo na to, že se jednalo o falešnou záminku USA rozpoutat válku proti Saddámu Husajnovi, Blix přítomnost zbraní odmítl jednoznačně popřít.

Během své důsledné inspekce nenalezl jediný důkaz jejich přítomnosti a tento fakt vždy rázně opakoval. Podle základních pravidel logiky to však stále nebylo a nemohlo být konečným důkazem jejich neexistence. Nikdy tedy neopustil jazyk nejednoznačnosti a mnozí mu vytýkají, že tím Spojeným státům pomohl vyvolat ilegální válku, jež svrhla (Američany dříve dosazeného) diktátora a strhla střední východ do další vlny chaosu.

Mladá režisérka Greta Stocklassa, jež na sebe zatím upozornila hlavně observací Kiruna – překrásný nový svět, získala jedinečnou příležitost s Blixem strávit několik chvil a nechat ho převyprávět svůj příběh. A snad aby složila poctu jeho odkazu (i když spíš ne), rozhodla se celou situaci uchopit způsobem, o jehož vhodnosti lze pochybovat.

Předně Stocklassa samu sebe rozhodla učinit postavou filmu, a to nejen coby ženu, jež utilitárně pokládá otázky. Snímek začíná jejím vlastním medailonkem sledujícím ji až do dětství, svými monology nás děním provází. Občas také v záběru sedí na opěradle křesla, v němž Blix pronáší svá moudra, a zamyšleně ho sleduje. Naaranžovat takto scénu rozhodně není samozřejmé, nutnost režisérky být v obraze, přestože v něm nemá aktivní úlohu, ji přinejmenším mírně komplikuje práci – proto ji častěji slyšíme jen mluvit zpoza kamery. Vystoupit před ni musí být záměrem, jenž nám něco říká. Nemáme sledovat jen Hanse, ale i Gretu, jak ho sleduje.

Nedá se zbavit pocitu, že Stocklassa samu sebe vědomě stylizuje do polohy naivní holky, která moc nechápe dění a snaží se porozumět velkému muži dějin. Naživo a v rozhovorech působí mnohem dospěleji a inteligentněji než z jejích banálních postřehů v tomto filmu. Zde si klade otázky předčítané zadumaným hlasem publiku: „Je možné, že problémy dneška jsou následky chyb spáchaných před dvaceti lety?“ Pro tuhle odpověď vážně není třeba budit z odpoledního spánku stoleté státníky.

Tato volba má několik kýžených cílů. V první řadě nabídnout publiku pomocnou ruku a provést ho jinak poměrně věcným výkladem moderních dějin. Kdyby Stocklassa vystoupila od prvního okamžiku jako suverénní hlas, jenž má ve velké míře již vytvořený názor, bylo by těžší s mnohem méně zúčastněným publikem komunikovat. Všemu se divící „ňuňu Greta“ je ekvivalentem Lukea Skywalkera či Harryho Pottera – postav, které do příběhu vstupují stejně neobeznámené jako my a jejich prostřednictvím se můžeme se vším sžít. Jen tady poznáváme místo fantaskní pohádkové říše ještě fantasknější reálný válečný zločin.

Tato sebestylizace pomáhá i při komunikaci s Blixem (a jakýmkoli člověkem, který má z podstaty situace co skrývat a vůči čemu se stavět do defenzivy). Hans má vlastní personu, rád je viděný jako hodný dědeček. A před tím byl stejně rád hodným strýčkem z OSN, který nemá názory a cíle, není tedy důvod o něm a jeho činech pochybovat. Stocklassa ho nechává líčit jeho narativ tak, jak ho sám sobě ve své hlavě jistě převyprávěl nesčetněkrát. Díky poloze nezkušené tazatelky si pak může dovolit pokládat dodatečné otázky, jež Blix identifikuje prostě jako dobře míněný projev nezralosti, nikoli snahu dostat se mu pod kůži.

Nejsilnějším okamžikem filmu je rozhodně konfrontace, kdy je Stocklassa urputnější než jindy a z Blixe na okamžik padá maska sebejisté benevolence – v takovou chvíli každý dokumentarista doufá. Jistě se dá bavit o etice manipulace se sociálními herci, obzvlášť vzhledem k Blixovu pokročilému věku. Bez nějaké roviny mentálního boje však můžete stěží doufat, že z vrcholného politika dostanete víc než slogany. A Stocklassa tu rozhodně nezachází do extrému.

Jenže stojí (ať už vědomá, nebo intuitivní) infantilizace sebe sama za výše popsaný zisk? Snímek navíc působí tak trochu školácky. Rámec vlastního zpřítomnění a osobního tápání je nejčastější způsob, jímž filmoví studenti uchopují svá ročníková cvičení, když nevymyslí slušný koncept. V profesionálním filmovém dokumentu se proto s tímto přístupem moc často nesetkáváme.

Tvůrci hledají sofistikovanější způsoby, jimiž navázat kontakt s publikem. Nedá se pak zcela smířit s tím, že Stocklassa měla pocit, že její voiceover musí být až tak návodný a doslovný. A rozhodně se do své role nemusela vracet po oné jedné intenzivnější konfrontaci s Blixem, jíž završila potenciál celého přístupu; po ní se nedá přirozeně vrátit ke statu quo.

I přes všechny pochyby o zvoleném formátu se však pořád povedlo natočit celkem působivé shrnutí irácké krize a najít postavu, která dokonale reprezentuje paradoxy a nechvalné dědictví tehdejší doby. Blix není padouch, Blix není hrdina. Je to obyčejný, v podstatě hodný pán, který poctivě dělal, co měl. Kdyby všichni byli jako on, žijeme dost možná v ráji. Jenže si, zdá se, odmítl připustit, že na světě jsou i lidé s černějšími úmysly a odmítl se tomu adekvátně přizpůsobit. Výsledkem jsou miliony mrtvých a destabilizovaný region.

Podívejte se na nejlepší filmy letošního roku podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.