South Park by se rád vyjádřil k černé Sněhurce, jenže nemá co říct

Eric Cartman by rád žil svůj život desetiletého rasisty, homofoba, xenofoba, antisemity a sexisty, ale poslední dobou ho trápí děsivé noční můry. Buď jeho přátele, nebo jeho samotného nahrazují etnické ženy, často lesby, jež mluví o negativech patriarchátu. A co hůř, všichni se tváří, jako by to bylo úplně normální!

Cartman má jasno, kdo tuto apokalypsu brzy zažehne – disneyovská producentka Kathleen Kennedy. Ta zatím svou diverzifikací likvidovala jen popkulturu, brzy však jistě začne ovlivňovat i realitu! Kamarádi Erica se jeho teoriím vysmějí, jenže jeho strach skutečně ožívá. Najednou se nad ním otevře portál a vcucne ho do dimenze, kde jsou všechny postavy ztvárněné výhradně etnickými lesbami, zatímco Eric(a) z tohoto vesmíru zaujme se stejnou nelibostí jeho místo v southparkovské realitě.

V centrále Disneyho zatím začínají přiznávat, že Kathleen Kennedy (která chce v tu chvíli černou lesbu udělat i z Bambiho) se jim vymyká z rukou. Jenže je to skutečná Kathleen, nebo jen další návštěvník z jiného světa?

Humor a ruku v ruce s ním rétorika South Parku spočívá ve vymýšlení absurdních podobenství, jež se vyjadřují k některému z problémů našeho světa. Proto v jednom z předešlých speciálů komentujícím nástup streamovacích služeb místo o distributorech videoobsahu tvůrci vyprávěli doslova o kontrole místních řek.

Jenže metafora Joining the Panderverse je tak odtržená od toho, k čemu se vztahuje, že se k diverzifikaci popkultury ve skutečnosti vůbec nedokáže vyjádřit. To, jak se postavíme k náhlému přeskakování našich hrdinů z dimenze do dimenze, není v žádném slova smyslu analogické k našemu názoru na obsazování etnických herců – jde o principiálně jiné situace. Jejich podoba je vnější, vizuální, nikoliv vnitřní.

Zdá se, že Parker a Stone mají z nárůstu nebílých tváří i v dosud nemyslitelných rolích vágní pocit absurdity a v tomto ohledu je napadlo pár vtipů. Nenaznačují však, co vlastně chtějí, aby se v budoucnu stalo. Jakkoli o tom konzervativní publikum samo sebe přesvědčilo, v celém speciálu ani jednou nepadne, že by k diverzifikaci popkultury nemělo docházet. Není to překvapivé – tvůrcům South Parku se dá vytýkat ledasco, rasizmus mezi to ale nikdy nepatřil.

Vymezují se i vůči démonizaci Kennedy, jež se v konzervativních kruzích stala zosobněním antikrista. Ne že by se zcela stavěli za všechna její rozhodnutí v posledních letech, rozhodně se však pokouší ukázat, jak idiotské je svalovat vinu za směřování celé popkultury na jednu ženu. Kennedy v jejich příběhu dělala dlouhé roky pouze to, co se od ní čekalo – tvořila popkulturu, aby se zalíbila co největšímu množství publika. Jednoho dne v tom nicméně zašla tak daleko, až otevřela bránu do dimenze panderverzu (kombinace slov „multiverse“ a „pander“, tedy vtírat se) a způsobila současnou melu. Šlo o upřímný omyl.

Parker a Stone kritizují Disneyho a jeho prostřednictvím zábavní průmysl, že se diverzifikací vtírají do přízně publika. V pořádku, to nikdo nepopírá. Správně však poznamenávají, že to přece Hollywood dělal vždy, od toho je mainstream mainstreamem. Pokus oslovit i jiné než bílé hetero publikum je jen logickým dalším krokem reagujícím na vývoj doby. Speciál tedy opouštíme s poněkud neurčitým vzkazem, že „nic by se nemělo přehánět“, což je rozhodně velmi neuspokojivé. Zvlášť když vzhledem k všudypřítomné nadsázce nejde ani určit, jak si tvůrci přehánění představují. Vlastně není divu, že některé diváctvo do speciálu projektuje mnohem ostřejší významy. Protože to bychom přece od South Parku očekávali!

Parker a Stone si za čtvrt století South Parku připsali několik momentů čiré brilance, jež dorovnává zhruba stejný počet trapných ústřelů. Mnoho svých chyb sami přiznali. Jejich nejvýraznější akt pokání se dostal do samotného pořadu, když věnovali omluvnou epizodu americkému politikovi, někdejšímu prezidentskému kandidátovi a environmentálnímu aktivistovi Alu Goreovi.

Jemu se svého času vysmívali za jeho boj za záchranu planety, který označovali za snahu neúspěšného muže zůstat ve středu dění prostřednictvím alarmismu. Později uznali, že Goreovi nebo přinejmenším jeho agendě křivdili a „manbearpig“, zrůda symbolizující v příběhu klimatickou změnu, je od té doby v jejich fikčním světě skutečnou bytostí.

Zdá se snad, že tvůrčí duo přeci jen trochu stárne a zraje, což je ale pro South Park dost špatná zpráva. Celý seriál je založený na celkem agresivní představě Parkera a Stonea, že to oni znají nejlepší míru progresivity a zdravého rozumu. Přisuzovat jakémukoli problému výrazně větší nebo menší váhu, než to dělají oni, bylo vždy základním prohřeškem a důvodem k tomu stát se terčem jejich posměchu.

Téma diverzifikace popkultury však nemá čisté řešení, které mohou hlasitě vykřičet do světa. Parker se Stonem se jako děti devadesátých let nikdy nezastanou Disneyho a podobných korporací v jejich snaze vetřít se do přízně celému světu. Ale nejsou ani natolik sebestřednými sociopaty, aby požadovali, že popkultura musí zůstat bílá a hetero. Jenže co pak mohou vlastně k celé situaci říct než stát uprostřed a krčit rameny?

Možná by pomohlo, kdyby se během necelých padesáti minut na dané téma víc soustředili. Rozjíždějí však ještě druhou dějovou linii o tom, že se rodiče South Parku pokoušejí vyrovnat se skutečností, kdy umělá inteligence brzy mnohé z nich připraví o práci. Najednou mají navrch dřív vysmívaní řemeslníci a dělníci. Celý speciál je také napěchovaný vtipy na účet komiksových multiverz. Nic z toho není zvlášť zajímavé a jen odvádí pozornost od hlavního tématu. A přestože některé jejich vtipy opravdu vyvolají úsměv, v případě Joining the Panderverse u toho také působivost díla končí.

Podívejte se na seznam nejlepších animovaných filmů podle databáze Kinoboxu.