Terezín: Láska za zdí vypráví o válečném životě v ghettu z nové perspektivy

Režisér a spoluscenárista Lásky za zdí Gabriele Guidi natočil svůj první celovečerní film jako částečně smyšlený příběh italského klarinetisty Antonia (Mauro Conte), který v Praze studuje hudbu a zasnoubí se s houslistkou Martinou (Dominika Zeleníková). Oba jsou kvůli židovskému původu v roce 1942 odvezeni do Terezína, kde přežívají separovaně, v nelidských podmínkách, navíc s obávanou vidinou transportu do jednoho z polských vyhlazovacích táborů.

Antonio a Martina v Terezíně potkávají řadu talentovaných hudebníků a umělců, kteří skutečně žili, například Hanse Krásu (Jan Révai), autora dětské opery Brundibár, nebo architekta a scénografa Františka Zelenku. Hudba je spolu s láskou to jediné, co dvojici zbývá. A jak se blíží návštěva Mezinárodního výboru Červeného kříže, nacistické vedení Terezína hudebníkům dovolí nacvičit několik kusů, díky čemuž u zahraniční delegace vzbudí dojem o zdánlivě pozitivním životě v ghettu.

Terezín: Láska za zdí vznikal v italsko-česko-slovenské koprodukci a v řadě rolí se objevují českoslovenští herci. Členy SS jednotek hrají například Bořek Slezáček (Herbert Schmitt), Marek Lambora (Petr Kien) nebo Karel Dobrý (Eric Baumann). Herci namlouvali postavy nacistů kvůli mezinárodnímu uvedení snímku v němčině, ostatní v angličtině.

Bořek Slezáček v úloze nesmlouvavého a úlisného vedoucího Terezína vyčnívá ze všech nejvíc díky své prvotřídní němčině. Nepůsobí jako karikatura válečného Němce (jak by mohlo působit z plakátu), ale jde z něj respekt, až strach. Po roli arménského mafiána v seriálových Devadesátkách předvádí Slezáček další výrazný výkon.

Tvůrci snímku se ve 110minutách pokusili postihnout temné aspekty života ve válečném Terezíně. Vzhledem k nižšímu rozpočtu však řada scén působí prázdně; na zobrazení ghetta, které bylo ve 40. letech přeplněné lidmi, můžeme zapomenout. Guidi a spol. se komplikaci pokusili vyhnout natáčení v takzvané Malé pevnosti, jenže ta byla určená hlavně politickým vězňům, tudíž umístění hrdinů filmu na toto místo maří dojem autenticity.

Výraznější emoce ze sledování filmu přinášejí dva prvky: hudební zkoušky a přítomnost dětí v Terezíně. Scény s klasickou hudbou povyšují dojem z filmu a na využití dětí je sympatické, že ho tvůrci nezneužívají k bezbřehému ždímání citů, jak tomu bylo například v Lidicích, ale ilustrují historický fakt – nazkoušení opery Brundibár a přítomnost školy v terezínském ghettu, z níž se dochovala řada mimořádně působivých a emotivních výtvarných děl.

Problém snímku je, že skáče od motivu k motivu a podtitul Láska za zdí zde není jediným a hlavním tématem. Tvůrci se také vyhýbají náročnějším scénám, jako je například návštěva Červeného kříže, osvobození Terezína na konci 2. světové války a podobně. Chybí také davovější scény vyvolávající impozantnější dojem z každodenního života v ghettu. Sledující si odnese povědomí o řadě zmařených lidských životů, které oplývaly mimořádným talentem a mohly se po válce proslavit. Člověka to podobně jako v případě sledování historického dramatu Poslední závod přinutí vyhledat si encyklopedická hesla řady z nich a ponořit se do jejich odkazu.

Město, jehož části jsou nyní v neutěšeném stavu, působí jako memento. Každý, kdo se do něj vydá, to sám pocítí. Guidiho snímek tuto emoci dokáže předat jen částečně, v případě zahraničního debutanta, který se zaměřil na nám blízké historické téma, je to však vcelku sympatické gesto.

Podívejte se na žebříček nejlepších českých filmů podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.