Krásy japonského umění od tradice přes propagandu po aktivismus v novém dokumentu

Exkluzivní dokumentární série sledující různorodými perspektivami svět výtvarného umění Exhibition on Screen minulý měsíc osvěžila distribuční nabídku portrétem Vermeer – největší výstava. Teď se střemhlav vrhá do japonské metropole, kde v centru nestojí jeden umělec či umělkyně, nýbrž rozmanitost obsáhlého japonského umění napříč staletími. Snímek využívá jako odrazový bod výstavu v oxfordském Ashmoleově muzeu, vyprávěním ji však daleko přesahuje. EOS: Příběhy umění z Tokia si nedává za cíl komplexně pokrýt obsáhlou historii, spíš zachytit ducha turbulentní metropole, jež skrývá mnoho uměleckých přístupů a podnětů.

Dokument postrádá klasický narativ, jímž by se snažil odvyprávět lineární děj. Struktura se odvíjí od samotné expozice, která je postavená na kurátorském umístění výtvarných děl nikoli na základě konkrétních období či autorů, nýbrž asociací. Vzniká tak náhodný mix děl, která kladou kontrast mezi modernu a tradici. To je ostatně i jedno z hlavních témat snímku. Pokud chcete inovovat, musíte znát tradice.

Tokio sice vykresluje se všemi jeho ikonickými prvky, jako jsou zářivé neony, květy sakury či vysoce účinná infrastruktura, nicméně snaží se nazírat město i odlišně, což veřejnosti většinou uniká. Tokio zároveň představuje jako kombinaci futuristických budov a rozsáhlých zelených zahrad, což odráží i uměleckou duši města. Klade si otázku, jak portrétovat město prostřednictvím umění. Takového, kde se mísí jak východní, tak západní vlivy, malířství, kresba, fotka, propaganda, funkčnost i samotná krása umění.

Obraz tendenčně konstruuje z mixu mluvících hlav expertů a expertek a umělců a umělkyň, záběrů města a především uměleckých děl. V pomalém tempu střídá informační i interpretační roviny s hudbou a čisté pozorování jednotlivých výtvorů a artefaktů. Film člení do nepravidelných kapitol zaměřených na konkrétní segment, například na historii, funkcionalismus i různé jiné formy, kterým umění slouží.

Průletem dějinnými etapami snímek ukazuje umění jako neodlučitelné od společenského kontextu. Společnost tvoří umění a umění tvoří společnost. Vidíme tak vývoj vyobrazování žen i postupné mísení výtvarných technik v návaznosti na společenský vývoj událostí a internacionální vliv. Stejně tak vidíme umění poplatné fašistické propagandě i reflexi probíhajících válek či propojení s aktivismem.

Šíře uměleckého spektra se neomezuje pouze na to výtvarné, kdy je detailně rozebrána kresba, malba, grafika či dřevoryt. Ve finále je největší akcent kladený na fotografii, kterou bychom si s Japonskem na první dobrou nespojili. Osvěžení nabídne v závěrečné třetině bohatá prezentace předních fotografů a fotografek, kteří tvoří společenský obraz Tokijského giganta. Vyzdvihují umělecké přednosti v širokém kontextu stále mladého média a jasně dávají najevo, že provázání výtvarna a moderních technologií je jedním z možných východisek pro budoucnost.

Tvůrci hledají krásu ve zdánlivě obyčejných věcech, jako je ošuntělá stanice metra či rozpadající se budova. Účelem výstavy i filmu je podmanivá syntéza tradic a moderny, které se nevylučují a které dokážou harmonicky koexistovat. Na stejnou rovinu tak kladou grafického mistra Hirošigeho z 19. století i předního popového umělce s kožovitými obrazy Keiichi Tanaamiho, jejichž filosofie a přístup k tvorbě má mnoho průsečíků, byť je výsledek zcela odlišný.

Dokument nedělí umění na vysoké a nízké, každé je svým způsobem důležité, jejich relevance a vliv bychom neměli nijak podceňovat. Tvůrci neoopomínají důležitý fakt, že dnes vyzdvihovaná tvorba Hokusaie Kacušika byla určená k masové reprodukci pro nižší vrstvu obyvatelstva, což z ní ovšem nedělá nic méněcenného. Stejně tak by neměla zůstat opomenutá díla, která si ve výběrových galeriích prohlédne jen několik stovek odborníků a odbornic.

EOS: Příběhy umění z Tokia tak není příliš konzistentním a sevřeným dokumentem, na jeho asociativní a podněty přeplněnou vlnu se musíte naladit. Nesnaží se o komplexní zmapování japonského umění. Útržkovitě nabízí rozmanitou tvář umění s konkrétními příklady, na nichž posléze můžete sami stavět. Snímek publikum záměrně přehlcuje, nechává však i prostor pro vlastní interpretaci a meditativní zážitek se sílou umění, kterou velké plátno zprostředkovává ojedinělou perspektivou.

Podívejte se na žebříček nejlepších letošních filmů podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.

Čtete nás rádi? Podpořte nás, prosím, v hlasování o Křišťálovou lupu. Děkujeme.