Bratři se snaží tvářit neutrálně, i když mají o Mašínech jasno. Filmu by slušela upřímnost

Jakou vlastnost bychom očekávali, že bude mít film o odbojářské skupině bratří Mašínových, jejichž hlavním činem za obranu vlasti byl vlastní úprk na západ s diskutabilním použitím násilí? Nabízí se jediné slovo: kontroverzní. A to je vskutku osvěžující představa.

Opravdu už nepotřebujeme další přímočaré antikomunistické drama, tohle téma čeští mainstreamoví filmaři vyždímali dosucha. Nedávné filmy jako Slovo a Okupace přesto dokázaly, i se svými vadami na kráse, že volba unikátního úhlu pohledu či stylizace může stále vést k podnětnému výsledku.

Bratři poskytují námět jako dělaný na to, abychom jeho prostřednictvím otestovali nekomfortní a možná nekonformní témata. A hlavně věčnou mašínovskou otázku: „Kolik násilí na druhých smím spáchat ve jménu vlastní svobody?“ Jak bojovat proti nové totalitě, která na rozdíl od té předchozí většinu obyvatel ohrožuje kulturně, ekonomicky a společensky, ale nikoli fyzicky? Mám právo zabíjet v boji proti režimu, který mi nehrozí zabitím (pokud nejsem odkopnutý vysoký politik vhodný pro veřejný zkonstruovaný proces)? Ať už by režisér Mašín, ověnčený osobním napojením na látku, odpověděl jakkoli, rozhodně by to mělo být zajímavé!

Výsledný snímek se však vykroutí z každého názoru, každého postoje. Jedná se o dílo až úpěnlivě se vyhýbající čemukoli, co přesahuje předkládání dobře známých informací. Možná si říkáte, že to zní skvěle. Otevírají se dveře k řemeslně precizní observaci ve stylu Paula Greengrasse, jehož pseudodokumentární přistup v publiku vyvolává dojem, že si může zcela svobodně vytvořit vlastní názor, aniž by ho někdo někam emocionálně tlačil.

Jenže aby takový film fungoval, nestačí z příběhu jednoduše odstřihnout „názorovost“ a předložit její prázdnou skořápku. Nemůže jít o vyprávění, v němž zeje díra tam, kde bychom očekávali názor. To není znakem poctivosti, ale neúplnosti. Aby film postrádající názorovou návodnost (nebo vyvolávající iluzi, že ji postrádá) fungoval, musí ona prázdná místa něčím zaplnit. Přesněji řečeno potřebuje být od prvního kroku zkonstruovaný tak, aby nikoho ani nenapadlo se ptát, proč vyřčení názoru chybí.

Let číslo 93 je tak neutrální, jak jen americký film o útocích 11. září může být, ale díky jeho soustředěnému vykreslení intenzity okamžiku nikoho ani nenapadne se ptát po specifičtějším pohledu. U Bratrů však máme neustálý dojem absence. Souvisí to i s tím, že tvůrci nenašli žádný osobní konflikt či akcent, jenž by dějinnému momentu dodal lidský rozměr či vyvolal konkrétní zájem.

Jak poznamenává i samotný scenárista Marek Epstein, potíž jeho úkolu spočívala v tom, že skupina bratří Mašínových se skládá z lidí s prakticky stejným profilem, kteří si neprojdou žádným psychologickým vývojem – prostě si určí plán a ten se pokusí splnit. To je z vypravěčského hlediska katastrofa. Epsteinovým řešením bylo naložit emoční tíhu na postavy matky a dcery, což je jeden z nejzákladnějších (a pro svou četnost a povrchnost hojně kritizovaných) způsobů, jak příběhům o hrdinných mužích dodat hloubku.

Prostě vedle nich postavte smutné ženy, které na ně čekají doma! Netřeba dodávat, že to v roce 2023 vážně nestačí a že Bratři jsou filmem postrádajícím osobní drama. Zkrátka jen dostáváme ilustraci k tomu, co bychom si o zachycených událostech mohli přečíst na Wikipedii. Veškerá pozornost publika tedy zůstává právě u kontroverzní historické události, jejíž komplikovanost však tvůrci kategoricky odmítají pojmout. Výše popsanou mašínovskou otázku jednoduše nikdo nepoloží a celý film se nese na vlně vágních proklamací o boji za správnou věc.

Nabízí se vysvětlení, pro něž musíme částečně vystoupit ze samotného díla. Zatímco Greengrass točí filmy bez zjevného emocionálního zabarvení, protože dané situace osobně vnímá jako nečernobílé a hodné rozmyslu, tvůrci Bratrů mají na dění hotový názor. Bezprostředně pro tiskové projekci dostali členové štábu otázku, zdali si bratři Mašínové zaslouží státní vyznamenání. Bez mrknutí oka reagovali, že ano. Jsou pro ně hrdiny tak zjevnými a nezpochybnitelnými, že by si jejich čin přáli kanonizovat vrcholnou státní institucí.

Takovéto následné rozhovory a mediální profilace projektu ještě prohlubují iluzi binární volby. Mašínové jsou buď hrdinové, co si zaslouží vyznamenání, nebo zločinci, co by měli být ve vězení. Jenže filmoví Bratři nepředkládají nic, co by legitimizovalo takto ostrou debatu. Členové skupiny v příběhu vypadají jako mírně zmatení a sotva organizovaní kluci, kteří měli plnou hlavu odkazu svého otce bojujícího proti nacistům a zašli pod tlakem do nepřijatelného extrému. Za něj nese totalitní režim ještě větší odpovědnost než oni.

Zločiny Mašínových jsou tedy víc zločiny režimu, jsou to však pořád zločiny. Jistě se lze podle osobního gusta mírně naklonit na jednu či na druhou stranu, dílo však samo o sobě nepředkládá nic, co by dovolovalo tuto pozici jednoznačně opustit. Slyšet pak tvůrce ihned po skončení titulků mluvit o tom, že by tito hrdinové (a distanc jejich fikce od reality je v jejich vyjádřeních prakticky nulový) měli dostat státní vyznamenání, byl svou absurditou intenzivnějším zážitkem než cokoli v předchozích dvou a čtvrt hodinách.

Příběh bratrů Mašínových by šel natočit tak, aby z něj vyšli jako hrdinové. Šlo by z nich jistě udělat i padouchy. A jistě není nemožná ani cesta nejednoznačnosti a váhání. U Bratrů však vidíme film lidí, kteří mají silný názor, jen ho nechtějí říct. Když Ctirad Mašín (Jan Nedbal) brutálně ubodá víceméně nevinného a zcela bezbranného místního strážníka, nestane se to důležitým motivem, jehož hodnotu hrdinové váží a diskutují o ní. S výjimkou několika vteřin dialogu o tom ve filmu nepadne ani slovo. Ctirad se nedočká obhajoby ani odsudku, po pěti minutách jako by se to prostě vůbec nestalo.

V důsledku to nevyhnutelně znamená, že tato událost by podle tvůrců neměla hrát velkou roli v našem utváření názoru. Pro odpůrce Mašínů je přitom tato vražda stěžejním okamžikem, která celou skupinu definuje. V případě filmových Bratrů se jedná o poznámku pod čarou, jež ilustruje odhodlání a zoufalství odbojářů; nicméně nic, co by bylo klíčové. Odtud vykukuje onen nevyřčený názor, v jehož jménu přitom dílo stále vzniká. Ať už si to tvůrci připouští, nebo ne. A právě v takovou chvíli by bylo lepší, kdyby se za svou perspektivu postavili a argumentovali pro ni. Morálně i dramaticky.

Neutralita se totiž dá jen velmi těžko imitovat. Její proklamování ve chvíli, kdy zastáváme extrémní (ve smyslu jasně formulovaný a vyhraněný) postoj, vede většinou k podivnému vypravěčskému i etickému vakuu. To se u Bratrů dostává do popředí vzhledem tomu, že dílu chybí osobní dramatický konflikt, takže se v něm není na co se soustředit. Spíš než že by bylo mnohoznačné, je jednoduše řečeno „o ničem“. Jedná se o jednu z nejvíce promarněných filmových příležitostí za dlouhé roky.

Tomáš Mašín je skutečně technicky schopný. Především poslední třetina snímku, kdy již členové skupiny utíkají východním Německem a jeden po druhém odpadávají, v sobě nese slušné žánrové napětí (byť se celý film značně potýká s repetitivností). Mašín však nevolí natolik syrový styl, aby v tomto ohledu dosáhl zvlášť velké intenzity. Především jeho zpodobnění akčních scén, v nichž hrdinové opakovaně unikají dešťům kulek, občas působí příliš fantasticky. Přesto právě v momentech, kdy se obdivujeme samotné fyzické výdrži skupiny, je film nejsilnější.

V příběhu Bratrů se přesto nachází jedna perla, kterou je dějová linie vyšetřovatele Kollera v podání německého herce Stefana Konarského. Brilantní muž poskytoval dříve své dedukční schopnosti protektorátu, nyní plní rozkazy komunistů. Jde o smutného kolaboranta s tragickým a komplikovaným pozadím, jemuž zbývá už jen lítost. Skupinu Mašínových pronásleduje s využitím veškerých svých schopností, zdá se však také, že s určitou rezignovaností. Sám detekoval zlo obou režimů, ale nevidí pro sebe jinou cestu, než jim sloužit.

Cítí však kus respektu vůči těm, kteří se na rozdíl od něj dokázali vzepřít, a stranou hlavního dění zažívá intelektuální boj sám se sebou. V této postavě (jež je podle Epsteina kompilátem několika předobrazů, tedy je umělá) se skrývá největší potenciál celého díla. Prakticky kdykoli je Koller na plátně, snímek si krade pro sebe. Jedná se o mnohoznačnou a náročnou figuru, v jejímž zpodobnění je vše, čím by Bratři jako celek chtěli být, ale nejsou. Koller bohužel nemá dost prostoru, aby mohl strhnout hodnocení, takže funguje skoro jako hořká připomínka toho, co jsme mohli mít, ale nemáme.

Podívejte se na žebříček nejlepších českých filmů podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.

Čtete nás rádi? Podpořte nás, prosím, v hlasování o Křišťálovou lupu. Děkujeme.