Jak by vypadalo těhotenství v děloze od AI? Futuristická Generace F se nad tím pousmívá

„Nebudete potřebovat manžela ani manželku. Syna i dceru si vytáhnete ze dna dlouhé skleněné tuby,“ zpívají Zager & Evans ve slavné písni In the Year 2525 z roku 1969. Nadčasové proroctví směřovali daleko do budoucnosti, kdy lidstvo nebude mít co na práci, jelikož vše za něj učiní moderní supervýkonné stroje, tedy počítače. A umělá inteligence, která v technologickém i kulturním diskurzu posledních let nabývá na důležitosti hlavně jako možná hrozba.

Generace F, která je třetím celovečerním snímkem režisérky Sophie Barthes (Duše Paula Giamattiho), však vykresluje mírumilovnou a progresivně tvarovanou budoucnost, v níž má biochemický a softwarový vývoj ulehčovat život. Děložní kapsle od smyšlené společnosti Pegasuz konkrétně ulevují ženám, jimž těhotenství a mateřské povinnosti rozvracejí budované kariéry a způsobují jim bolesti a vyčerpání, kterým muži nemohou porozumět a jsou jich výhodně zbavení.

Manželé Rachel a Alvy Novy (Emilia Clarke a Chiwetel Ejiofor) mají na danou problematiku odlišné názory. Rachel má lukrativnější zaměstnání v technologické firmě a početí dítěte ve Womb Center je výhodnější hlavně pro ni. Pracovní okolí ji o tom ostatně přesvědčuje. Alvy se živí jako botanik a na rozdíl od manželky nedá dopustit na přírodní řád. Dává přednost přirozenému před výhodným a jednodušším, ale manželčinu přání vyhoví.

Vědci a teoretici řeší etiku a možné dopady uměle vytvořené dělohy už desítky let. Rozdíl v reprodukční úloze muže a ženy podle některých hlasů způsobuje genderové znevýhodnění žen, což by přesunutí plodu do snadno manipulovatelné kapsle vyřešilo. Tak zpočátku argumentuje i film, který se však zaměřuje především na dynamiku ústředního vztahu. Alvy v něm figuruje víc jako žena, bereme-li jako měřítko tradiční představy o rolích manželů. Rachel je hlavním zdrojem příjmu a Alvy se spíš stará o domácnost a nemá kariérní ambice.

Záměna rolí se prohlubuje po početí, kdy zpočátku skeptický muž tráví s kapslí spoustu času a vytváří si k ní pouto, které naopak začíná scházet pracující Rachel. Zatímco manžel postupně propadá zprvu nedůvěryhodné technologii, manželka pociťuje vrozené mateřské pudy tím víc, čím déle jsou jí odpírané. Ačkoli vše probíhá dle plánu a embryo spěje k porodnímu termínu, nad celou situací se vznáší atmosféra nepřirozenosti.

Barthes ji ostatně od začátku záměrně buduje a v žádném případě neservíruje vážně myšlenou vizi budoucnosti. O světě mimo soukromí manželů se takřka nic nedozvíme a systému děložní kapsle se tvůrkyně často vysmívá. Pocítíme to například ve scéně, kdy oba manželé naživo sledují oplodnění vajíčka spermií za nadšeného komentáře firemní pracovnice, který by náležel spíš ke sportovnímu utkání. Podobně bizarní je i láskyplná péče o blikající a pípající stroj, který si Alvy připíná na břicho do speciálního postroje.

Nahlížíme do společnosti, kde skoro všechny známé prvky supluje umělá inteligence. Pár žije v New Yorku, kde místo stromů najdeme hologramy a kde děti ve školce nedělají kreativní věci, nýbrž jen poskytují zpětnou vazbu AI, která jim před očima vytváří umění. Kapsle a vše s nimi spojené pak nahrazují také sexuální akt, což Barthes místy vtipně naznačuje. „Zvládl jsi to!“ Rachel s úsměvem pochválí manžela, když jeho spermie na obrazovce dokončí pouť do zárodečného vajíčka. Následně doma odmítne jeho návrhy s tím, že po otěhotnění musí pár týdnů počkat.

Jedná se o nápadité naznačování potenciálního konfliktu, který však nikdy nenabere konkrétnějších obrysů. Ne že by Barthes měla řešit právě sexuální absenci a oslabení manželova libida jakožto hlavní katalyzátor znázorněné jinakosti. Ve filmu spíš absentuje konflikt jako takový. Námět hodný seriálu Černé zrcadlo pěkně rozprostírá zápletku o futuristickém těhotenství, jehož jednotlivé fáze se zrcadlí v prohození tradičních úloh manželů. Barthes však svůj postoj vyjeví už tím, že události a popisovaný svět zlehčuje a občas i karikuje. Jde spíš o zábavné varování „podívejte se, kam směřujeme“ než o vynalézavé prozkoumání dvousečné situace, z níž pro manžely vyplývají pro i proti.

Na začátku se seznámíme s oběma stranami mince prostřednictvím různých postojů Rachel a Alvyho. Ty se posléze nikoli prohodí, nýbrž srovnávají. Žena působící jako kariéristka, jejíž profesní dráhu však film nijak nepřiblíží, postupně chce být matkou se vším, co k tomu patří. S manželem dokonce začíná soupeřit o to, kdo s kapslí stráví víc času. Muž, jenž v práci přimyká k mizejícím a tedy profesně neperspektivním aspektům světa, najde půvab ve výchově a objeví respekt k Rachel, s níž předtím neměl skoro nic společného. Dokonce přijme i AI terapeutku, která se umí oprostit od bujících lidských emocí.

Zázrak početí a narození dítěte tak překoná všechny pochybnosti a nenechá publikum na pochybách, že ať už se budoucnost jeví sebevíc odtažitě a neosobně, úplná milující rodina nakonec vítězí. Vyvrcholení je tak sentimentální a nikoli radikální jako neblahá vize budoucnosti, v níž se humánnost pod kontrolou inteligentních přístrojů vytrácí. Progresivní myšlenky o genderové rovnocennosti jsou podávané s jemnou ironií, již podtrhují civilně a sympaticky hrající Clarke a Ejiofor. Oba tápou ve světě, jehož směřování se jeví absurdní i autentické. A je škoda, že Barthes se do druhého aspektu trochu víc neponořila.