Hranice Agnieszky Holland je plná zvěrstev, nenávisti a temnoty. Má však i záblesky naděje

Anotace hovoří o syrské rodině, která chce před válkou utéct za příbuznými do Švédska. K emigraci nevyužijí nebezpečnou cestu po moři, ale nevědomky padnou do pasti Lukašenkova režimu, jenž jim lživě přislíbí průchod do Evropské unie, chce však pouze zatopit politickým sokům. Nicnetušící a nechápající Syřany si proto Poláci a Bělorusové přehazují přes státní hranici jako horký brambor. Do jejich tragédie vstupuje i mladý pohraničník, ideály nabitá psycholožka a snaživí aktivisté.

Pozice všech těchto stran je zcela zjevná a rozhodně nelze očekávat, že se z dvouapůlhodinového snímku vyklube něco jiného, než co se zdá na první pohled. Dílo bezesporu slouží jako humanistický argument, upozorňující na děsivé podmínky, jimž lidé na prahu takzvaně civilizovaného světa musejí čelit. Potud žádné překvapení. Když však tohle všechno víme a akceptujeme, můžeme si všímat jemných nuancí, jež na rozdíl od kamery Tomasze Naumiuka rozhodně nejsou černobílé a které zaslepení politici nejspíš nebudou chtít chápat ani po zhlédnutí snímku. Doufejme, že jinak na tom jsou polští diváci a divačky, kteří z filmu učinili nejnavštěvovanější domácí titul roku.

První třetina zprostředkovává dezorientující a emočně vysilující zkušenost syrské rodiny. Setkáváme se s rodiči Bašírem (Jalal Altawil) a Aminou (Dalia Naous), jejich třemi dětmi, dědečkem (Al Rashi Mohamad) a také s afghánskou ženou Leilou (Behi Djanati Atai), která se k rodině přidruží. Po příjemném letu do Běloruska, kde cestující dostanou květinu a pár úsměvů od letušek, však nastává kruté vystřízlivění a publikum dalších pár desítek minut sleduje směs survival hororu, znepokojivých momentek na způsob Démantů noci (1964) a nelidského ponižování, jimž uprchlíci musejí čelit od pohraniční stráže.

Po tomto vypětí diváckých nervů, jež umocňuje i roztřesená ruční kamera, nastává aspoň částečné zklidnění. Pozornost se přesouvá na mladého vojáka Jana (Tomasz Wlosok), indoktrinovaného polskou propagandou. Ta zcela v duchu válečné rétoriky říká, že arabští uprchlíci nejsou lidé, nýbrž chodící zbraně Lukašenkova režimu, a podle toho je třeba se k nim chovat. Od doby detailně popsaných propagandistických praktik z druhé světové války se tedy skoro nic nezměnilo. Proč taky, když to tak dobře funguje…

A zatímco ve vesnicích v okolí příhraničního Bělověžského pralesa, kde se většina děje odehrává, zaznívají tolikrát slyšené argumenty o luxusních mobilech běženců či výzvy k tomu, aby je „vítači“ ubytovali u sebe doma, vyprávění se stáčí k obětavým aktivistům. Ti jsou si vědomí patové situace, zároveň se sami nechtějí dostat do konfliktu se zákonem tím, že by uprchlíkům pomáhali až příliš. K nim se přidává psycholožka Julia (Maja Ostaszewska), která by ráda pomáhala trochu víc než prostřednictvím poskytování online terapií svým klientům.

V této fázi, tedy zhruba ve dvou třetinách, s přibývajícími postavami a rozšiřováním měřítka, jenž film pokrývá, se leckdo z diváctva zřejmě bude dívat na hodinky, jelikož vtahující tempo z počátku snímku je pryč. I jedna z posledních epizodek, v níž se Holland se svými spoluscenáristy Maciejem Pisukem a Gabrielou Łazarkiewicz uchyluje ke klišé, že lidi z různých kultur může spojovat hudba, upozorňuje na doslovnost, která publiku nechává jen minimální prostor k vlastním interpretacím.

Jako červená nit se však dílem (a především jeho poslední částí) line i naděje. Jejími nositeli nejsou vláda či jiní zástupci systému, nýbrž jednotlivci, kteří se mohou semknout a pomoci tam, kde je to opravdu potřeba – a i navzdory establishmentu. Holland nevyzývá k revolučnímu svržení vlády, ale k něčemu mnohem subtilnějšímu, co by mělo být zcela samozřejmé, totiž k odvaze zachovat se správně. Apeluje tak nepřímo i na diváky a divačky a ptá se nás, jaký je náš podíl na dění, jež nás sice přesahuje, přesto se nás však silně (do)týká.

„Tohle jim jen tak nesmí projít, musíme to vykřičet do světa,“ zaznívají aktivistické hlasy, jež jsou vzápětí umlčeny výsměchem, že něco podobného se přece děje pořád a nikoho u moci to nezajímá. Epilog o polské ochotě pomoci běžencům z Ukrajiny na začátku ruské agrese v únoru loňského roku lze chápat jako povzdech, že zjevně není uprchlík jako uprchlík. Spravedlivé rozhořčení Holland nad stavem světa je ze snímku nepopiratelné, zkušené filmařce se však výsledný tvar, jakkoli rozmáchlý, nevymyká z rukou a prvotní frustraci zdárně zvládá přetavit v humanistické poselství.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů letošního roku podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.

Čtete nás rádi? Podpořte nás, prosím, v hlasování o Křišťálovou lupu. Děkujeme.