Pět ďáblů je melodramatická variace Osvícení, kde čichem cestujeme do minulosti
Léa Mysius je představitelkou postmoderního francouzského dramatu, jehož často extravagantní postavy se pohybují na hraně jakéhosi magického realismu. Debutový snímek Ava o dívce, která pomalu přichází o zrak a letní dovolenou si užívá po svém, zaujal festivalové publikum. Pět ďáblů se představilo loni v Karlových Varech a rozhodně naplnilo požadavky ambiciózní festivalovky, která si pohrává s žánry a dlouho maskuje své dominantní téma.
Viky ve škole šikanují a její nejlepší kamarádkou je maminka Joanne (Adele Exarchopoulos), s níž ráda chodí na koupaliště, kde Joanne dělá plavčici. Ještě větším kámošem jsou však vůně, které Viky pohlcují. Různé nalezené vzorky si schovává do sklenic, v nichž rovněž zavírá vlastní vonné experimenty. Joanne, která žije v poněkud chladném manželství s hasičem Jimmym (Moustapha Mbengue), její schopnosti vítá jako záhadný dar. Větší zkoušku jim přiřkne až teta Julie (Swala Emati v působivém hereckém debutu), která po propuštění z vězení, kam putovala za žhářství, přichází bydlet k Jimmyho rodině.
Rodinné tajemství a šestý smysl dětí
Viky na tetě cosi nesedí a klíčí v ní podezření, že v minulosti byla komplikovaně zapletená s Joanne. Nově nastřádané pachy ji omráčí a vyjeví dávné zamlčené události, jež se dotýkají milostných i velmi temných záležitostí. Podobně jako telepatické vlastnosti Dannyho Torrance v Osvícení, také Vikyino nadání zranitelné dívce pomáhá odlupovat vrstvy z tajemství vlastní rodiny a vnímat věci, které většině lidí zůstávají skryté. V tomto případě se ovšem nenacházíme v děsivém hotelu s krvavou historickou stopou a hrdinčin čich symbolizuje zejména netušenou dětskou schopnost vycítit okolní napětí.
O mládí a seznámení vlastních rodičů se ostatně pouze doslýcháme a většinou si naivně malujeme zářivý portrét jejich láskyplného soužití. Joanne s Jimmym dávno nepojí vzájemná sexuální vášeň ani porozumění nad obecnými rodinnými záležitostmi. Vzniká mezi nimi propast, jakou už ani jejich potomek nedokáže zacelit a jejíž hloubka se vyjeví po příjezdu Julie, k níž má Joanne evidentně blízko.
Co však naděláte, když jako dítě zjistíte, že vaši rodiče spolu asi nechtějí být? A co teprve, když jste obdarovaní i zatížení schopností dozvědět se, že spolu ani skončit neměli? Všechny události i charaktery postav ve filmu nazíráme očima Viky. Jimmy tudíž většinou vyvolává dojem absence a odtržení, publikum si k němu záměrně nenachází cestu a musí spoléhat na hrdinčiny čichové vize, které přibližují také otcovu romantickou minulost. Julie je nejprve nenáviděná jako podezřelý vetřelec zvenčí, který narušuje už tak křehkou stabilitu rodiny. Jenže, podobně jako kuchař Halloran v Osvícení, Juliu rovněž obklopuje magická aura a zdá se, že Vikyino nahlížení do své minulosti pociťuje a může na něj reagovat. Emočně labilní teta je klíčem k záhadě kolem opakující se sekvence mohutného požáru, před nímž stojí mladší Joanne a tváří se obrací ke kameře.
Jenže udržování této záhady moc nepodporuje klíčový vztahový příběh o zacyklenosti lidských vztahů, které se prostě nedají racionálně ovládat. Mysius má pevnou ruku v tvorbě atmosféry, s čímž jí vypomáhá širokoúhlá kamera snímající alpské krásy, potažmo soustřeďující pozornost na detaily. To se týká třeba karaoke duetu Joanny a Julie, během něhož tryskají potlačované emoce i díky nápadně změněnému stylu. Režisérka je rovněž suverénní ve vedení herců a hereček nebo ve vytváření nadčasovosti dané takřka úplnou absencí technologie a rozvržením rodinných vztahů, které trochu připomene Shakespearovskou či antickou tragédii.
Příliš velké sousto
Z pohledu vyprávění však snímek zůstává klasický a Mysius úplně nenaplňuje experimentální ambice. Netradiční čichové spektrum se nijak nepokouší znázornit prostřednictvím stylu. Závěrečná scéna evokuje Möbiovu pásku a naznačuje nekonečný kruh událostí, které jsou však ve světě filmu lineárně provázané. Tvůrci snad postavám udělují druhou šanci a prozřetelnost k tomu, aby akceptovali svůj osud. Na to, jak se film tváří mysteriózně a komplexně, ale v průběhu neklade příliš sofistikovaných vodítek.Jeho námět a snový závoj by místy odkazovaly na Davida Lynche, jehož nejednoznačnost však Pět ďáblů jen imituje.
Snímek je na jednu stranu hodně přímočarý a především s ohledem na unikátní vlastnosti protagonistky nejenže buduje nosnou záhadu, ale také trousí hodně pochybností. Jedná se pouze o změněný stav vědomí, nebo Viky může fyzicky ovlivňovat minulost? Její čichové nadání v součtu vyznívá hlavně jako prostředek nutný k postupnému rozplétání zápletky než jako esenciální prvek filmu, který si ukusuje příliš velké sousto.
Pořád je toho v něm však hodně, co stojí za pozornost. Vedle atypické zneklidňující hudby potěší hvězdná Adele Exarchopoulos, jejíž výkon se pohybuje na pomezí civilně nenápadného a silně emocionálního. Záhada kolem Joanne i její vztah k dceři s publikem nejvíce rezonují, protože se k nim dá nejsnáze vztáhnout a fantaskní oblouk z nich nedělá multižánrovou hříčku, jakou se snímek místy stává.
Najde se zde mnoho psychologicky vytříbených scén a Mysius umí převažující napětí zmírnit příjemným humorem, který obstarává hlavně dědeček Viky v podání Patricka Bouchiteyho. I díky tomu je Pět ďáblů povedeným dramatem o tom, jak rodina občas potlačuje či násilně přepisuje osudové konstelace, které mohou v budoucnu neočekávaně vybuchovat. Škoda, že s žánry se tu občas manipuluje tak očividně a na efekt.
70%
Ambiciózní francouzské drama s fantaskními prvky nazírá dětskou perspektivou komplikované rodinné vztahy. Léa Mysius režíruje podmanivý film, hrdinčina čichová odysea rozpoutává mysteriózní pátrání po utlačovaných emocích rodičů. Koncept snímku však nenaplňuje ambice vkládané do zápletky, která vyznívá spíš jako Zóna soumraku než Osvícení nebo Lynchovo neproniknutelné Lost Highway.