Drsná detektivka, nebo plíživé drama o vykoupení? Ještěr zvládá obojí

Do jisté míry jde o snímek, jenž pokračuje v tradici nastolené kultovním snímkem Sedm. Minimálně v tom smyslu, jak kolem postav neustále stahuje smyčku, zatahuje práci do soukromí ženatého a bezdětného protagonisty a vyvolává podezření skoro na všech stranách. Ještěr se odehrává ve světě, kde na každém lpí kousek viny či neúprosných výčitek, kde slunce snad nevychází a největším nepřítelem slušných lidí je jejich svědomí.

Do takového prostředí skvěle zapadá Benicio Del Toro v roli metodického a navenek flegmatického detektiva Nicholse, jenž stejně jako svou ženu Judy (Alicia Silverstone) miluje už pouze jediné – svou práci. Zohyzděné a zneužité tělo realitní makléřky otevírá vyšetřování, jež se nijak neliší od procedurálních filmových honů na sériové vrahy. V podezření se ocitá přítel oběti, úspěšný makléř Will Grady (Timberlake), její bývalý partner Sam Gifford (Karl Glusman), jenž s ní stále udržoval milostný poměr, či podivínský Eli Phillips (Michael Pitt), jehož sžírá zášť vůči Gradymu a jeho údajně ďábelské rodině.

Kouzlo příběhu netkví ani tak v originalitě, jako spíš v sebejistém provedení, které dává na frak banalitě a schematičnosti většinové tvorby Netflixu. Ještěra ostatně produkovala společnost Black Label Media (La La Land, Sicario: Nájemný vrah) a vedle Netflixu, který si pořídil distribuční práva, šel snímek také do amerických kin. Jedná se o celovečerní debut režiséra řady hudebních videoklipů Granta Singera, jenž má rozhodně dost talentu na rozdávání. Jeho prvotina vyzařuje i díky atmosférické hudbě (Yair Elazar Glotman) a kubrickovským prolínačkám trvalého napětí a pocitu, že nic není tak, jak se zdá.

Ještěr je vlastně retro snímek, který se možná odehrává v současnosti, ale pro tvůrce je důležitější reflexe žánru počínaje černobílým filmem noir. Zádumčivý Nichols je lapený do spletité záhady a pokouší se zvrátit pesimismus i fatalismus okolností, jež sahají dál, než si připouštěl. Tím pádem jde o alternativu temných kriminálek ze 40. let, v nichž antihrdinové kráčeli na morální smetiště. Nichols se snaží žít normálně a vedle práce má i bohatý soukromý život, konkrétně třeba renovaci domu. Když jej na místě činu zaujme kohoutek na vodu snímající pohyb, v následné scéně v kanceláři hledá takové kohoutky ve slevě na internetu.

Odtržení pohlcující práce a osobního života se ovšem provádí těžko. Nejenže mu bystrá manželka sama pomáhá s vyšetřováním a předhazuje hypotézy klidně i na tanečním parketu („snažím se soustředit,“ s úsměvem ji napomene Nichols dávající pozor na správné kroky), ale dohání jej rovněž pochybná minulost. Na jiném oddělení se nezachoval dvakrát čestně a kryl podvody svých kolegů, tudíž tentokrát si musí zachovat odstup a dostát svým přesvědčením.

Film se nás řečnicky táže, zda je vůbec možné uchovat si integritu a čest ve světě, jemuž vládnou finanční machinace a styky, pro něž lidé neváhají brutálně vraždit. Jeho slabinou je možná jen to, že pravé záměry odkryje dost brzy a moc okatě převléká kabát. Zpočátku připomíná Temný případ a těžištěm je proces vyšetřování, v němž protagonistům evidentně cosi uniká. Grant Singer ostatně distribuuje pozornost tak, aby vždy odkryl jen malou část skládačky. Pomáhá mu v tom neotřelá střihová skladba, která film místy zrychluje, vypouští potenciálně důležité záběry a někdy i zamlčuje, jaká postava se na scéně nachází.

Na rozdíl od Temného případu ovšem nejsme na stopě maniakálního vraha, nýbrž překvapivého spiknutí. Pro Nicholse, jenž se s manželkou postupně stává jedinou spolehlivou postavou a zdrojem informací, nekončí práce výstřelem ze zbraně a medailí za chrabrost. Právě naopak, jediný výstřel v něm prohlubuje výčitky a touhu dopátrat se pravdy, která jemu i publiku v první polovině uniká. Druhá část 130minutového snímku se víc zaměřuje na vztahy mezi postavami a oprašuje špinavý policejní thriller, který byl populární třeba po přelomu tisíciletí (Skrytá identita, Hrdost a sláva).

Byť už vyústění tušíme, skvěle hrajícímu Del Torovi nejde nedržet palce. A přestože je nasnadě, že snímek nechává vedlejší postavy v čele s přesvědčivě nejednostranným Timberlakem trochu poddimenzované a nevyužité, finále udeří velice silně. Podobně jako v nedávných Střípcích s Denzelem Washingtonem nás může těšit, že kriminální thriller stále dovede překvapit a vydat se jinou cestou, než jaké vydláždily oblíbené procedurálky. A konec je dostatečně ambivalentní, aby takové formální ambice unesl.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů na Netflixu podle uživatelů a uživatelek Kinoboxu.