V desátém Saw se vysávají oči a střeva slouží jako lano. Je Jigsaw morální hrdina?

Postupem času však nešlo přehlédnout určitou zatuchlost a vyvanulost série, jež spoléhala stále na stejné prvky. Po sedmém díle s názvem Saw 3D proto přišla dlouhá odmlka, již narušil až Jigsaw (2017) a předloňský spin-off Spirála strachu, snažící se vnést do hororové sféry prvky krimikomedie. Regulérní desátý díl tedy přichází do kin až nyní a tvůrci se v něm zjevně snaží hrát hlavně na nostalgickou notu.

Pokud si chcete zopakovat, co se doposud v univerzu Saw stalo, ale nemáte zájem se prokousávat hektolitry krve a tělesných deformací napříč devíti filmy, můžete vzít zavděk několika rekapitulačními videi na YouTube. Ty však vaše nejistoty a zmatek nejspíš neumenší, neboť v chronologickém výkladu událostí nepředvídatelně skáčou mezi jednotlivými díly. Nemají totiž na výběr. Série spojená se jmény Jamese Wana a Leigha Whannella si libuje v nechronologickém obohacování staršího děje, povětšinou o nepříliš logické vysvětlivky týkající se spolupracovníků Jigsawa.

Skládačkovým vrahem je John Kramer, který se vyskytuje ve všech dílech (s výjimkou Spirály) navzdory tomu, že na konci třetího dílu zemřel na rakovinu. Aktuální snímek se vrací mezi události prvního a druhého filmu a zaměřuje se právě na slavného hororového mučitele, kterého si s gustem zahrál již jednaosmdesátiletý Tobin Bell.

Jak víme ze střípků rozprostřených napříč dřívějšími filmy, Kramer byl spořádaným inženýrem, ale jeho život se rozpadl ve chvíli, kdy jeho těhotná manželka přišla o dítě v důsledku útoku narkomanů. Kramerovo manželství se ze ztráty nevzpamatovalo, stárnoucí muž se navíc dozvěděl tragickou diagnózu – terminální stádium rakoviny mozku.

Po neúspěšném pokusu o sebevraždu nalezl smysl života nikoli ve filantropii, zahradničení či v psaní memoárů, jak by se s podobnými ranami osudu vypořádala většina psychicky silných jedinců, nýbrž v brutálních a obvykle smrtících pastech na lidi, kteří nežijí správně. Inu, každý máme svou cestu.

Mezi ně patřila i Amanda (Shawnee Smith), jež se později stala Kramerovou učednicí a kterou vidíme i v tomto díle. V něm se Kramer snaží vyléčit rakovinu prostřednictvím experimentální léčby na předměstí Mexico City, z níž se však vyklube podvod zneužívající poslední zbytky naděje onkologických pacientů a pacientek. Na skupinu těchto sofistikovaných šmejdů v čele s doktorkou Cecilií Pederson (Synnøve Macody Lund) si Kramer posléze došlápne, a to pochopitelně sérií vcelku repetitivních pastí.

Je poněkud nešťastné, že ačkoli se o tomto příběhovém rámci dozvíme z oficiální anotace i z trailerů, snímek stráví dobrých 40 minut zdlouhavou a značně čitelnou expozicí. Během ní se dočkáme jen jedné odpudivé pasti, která aspoň obsahuje vysavač na vycucávání očí. Jinak se však jedná o úmorně zbytečné oddalování nevyhnutelného – tedy Kramerovy krvavé msty.

Čas strávený s tímto čiperným důchodcem, který se považuje za poněkud neortodoxního životního kouče, slouží k tomu, abychom hlouběji pocítili jeho beznaděj a začali s jeho konáním sympatizovat. Díky jeho vynucování spravedlnosti bychom skoro zapomněli na to, že se jedná o nebezpečného sadistického psychopata, jenž by opravdu neměl moralizovat.

Ve druhé polovině filmu tedy sledujeme očekávaný splatter, v němž se řadě zlých lidí dějí velmi zlé věci. Kramer se ohání oduševněle znějícími myšlenkami, že očisty duše lze dosáhnout prostřednictvím bolesti těla, avšak i těch nemnoho šťastlivců, kteří jeho hry přežijí, obvykle odchází s doživotním zmrzačením. Přijde vám taková spravedlnost v pořádku?

Neustálou přítomností Kramera se režisér Kevin Greutert snaží brnkat na nostalgickou strunu a nabídnout diváctvu další pohled do duše ikonické postavy. A že o ní rozhodně něco ví, vždyť je se sérií spojený od samého začátku. Všechny díly stříhal s výjimkou šestky a 3D, které rovnou režíroval. Snaha o vytvoření dramatické linky však spíš jen rozmělňuje to, čím se série proslavila nejvýrazněji, tedy zvrhlé pasti. Ty navíc nejsou kdovíjak nápadité či zapamatováníhodné, a tak neospravedlní přehnanou, bezmála dvouhodinovou stopáž.

Tobin Bell dostává větší prostor než kdy dřív a možná poslední ztělesnění Jigsawa si bezesporu užívá, což ostatně platí i pro zarputile neurotický výkon Shawnee Smith jako Amandy. Jejich neustálá přítomnost však z kdysi tajemného mysteriózního hororu, kde diváci a divačky tápali společně s oběťmi, činí násilnou konfrontaci jasně definovaných stran. Sprškami krve, mozkové tkáně a dokonce i neotřele využitého tenkého střeva se rozhodně nešetří. Je však otázkou, zda záplava nechutností vystačí k dostatečné děsivosti a vtažení publika. Na tuto otázku však existuje i odpověď: ne.

Spravit chuť si můžete aspoň u našeho žebříčku nejlepších hororů letošního roku.