Kouzelník Žito doplácí na slepou uličku českých pohádek. Je načase jim dát sbohem

Novorozeného nalezence (Denis Šafařík) se ujme kořenářka (Jiřina Bohdalová) a pod přezdívkou Žito, kde ho nalezla, z něj vychová slušného sympatického mládence. Do Žita se zdálky zakouká čertice Filištína (Tatiana Dyková), jež ho chce k nelibosti svého čertího kolegy a nápadníka (Pavel Liška) obrátit na cestu zla, aby s ním mohla v pekle trávit čas.

Bohužel pro ni má Žito, vybavený životní moudrostí kořenářky, velmi silný cit pro spravedlnost a vypadá to, že z něj roste hotový světec. Filištíně nezbývá než doufat (a mírně tomu zpovzdálí pomáhat), že zkažený svět plný křivdy a bezpráví ho o jeho dobromyslnost připraví.

Když se naopak zdá, že Žito svým fištrónem zvítězí nad hamižným hrabětem (Pavel Kříž) a získá bez větší námahy i přízeň a posléze ruku princezny (Anna Kadeřávková), Filištína na to chce jít oklikou. Propůjčuje Žitovi prakticky neomezenou kouzelnou moc s tím, že pomocí kouzelného kamene se může pokusit vymýtit všechnu nespravedlnost na světě. Není zcela jasné, v co doufá – chce Žita zkorumpovat, nebo přiloženými a faustovskými podmínkami („Až budeš opravdu šťastný, budeš mi muset kámen vrátit, ať budu kdekoliv!“) vmanipulovat do pekla navzdory tomu, že se hříšníkem nestane? Asi nepřekvapí, že tak či onak neuspěje a vše skončí šťastně.

Tento námět by mohl fungovat. Zápas nadpřirozených bytostí o smrtelníkovu duši má doslova biblické kořeny a je na něm cosi univerzálně chytlavého. I proto se k němu pohádky tak často vrací. Jenže Kouzelník Žito je česká pohádka a jako taková má zavřené prakticky všechny cesty k tomu, aby opravdu uspěla. Česká pohádka tak, jak nyní existuje, je totiž skoro systematickou antitezí kvality. Všemu, podle čeho obvykle hodnotíme dobrý příběh, se musí obloukem vyhnout. Tedy funkční zápletce dodržující nějakou logiku, propracovaným a konzistentním postavám či pevnému fikčnímu světu, jenž následuje uchopitelná pravidla.

Aby zde cokoli z toho bylo, tvůrci by buď museli opustit nebo aspoň výrazně rekontextualizovat kanonizované a dogmaticky stanovené prvky, z nichž svá díla skládají. Jenže není žádná opravdová vůle, aby se to stalo, protože pak by dílo přestalo být opravdovou českou pohádkou stalo by se „normálním filmem“. A o ten tu nikdo nestojí.

Kouzelník Žito je dílem odevzdaným říkání mouder, která se vztahují ke světu tak nesmyslnému a postavám tak plochým, že je nelze aplikovat na životní zkušenost a děti (ani nikdo jiný) si z nich nemůže vytvořit představu o realitě, slušnosti či o tom, jak se chovat. Což by, alespoň hypoteticky, měl být smysl pohádek určených dětskému publiku.

Ne že by musely dávat přísný logický smysl, jejich svět může být snový, útržkovitý, záměrně přehlížející některé aspekty reality pro zdůraznění jiných. To vše daný žánr umožňuje. Mělo by z nich však vyplývat něco, co smysl dává. Jenže české pohádky tento princip setřásly. Během svého vývoje odmítly původní feudální a náboženskou ideologii, kde se dobro rovná především úctě k povinnosti a nezpochybnitelné autoritě, ale nenahradily ji ničím jiným.

V některých jiných koutech světa se pohádky během dvacátého století mohly přirozeně vyvinout a přijmout modernější a pro dnešek platnější hodnotový systém, jenž bere v potaz demokratičtější a individualističtější každodennost. Naše tvorba se však ocitla ve stavu strnulosti. Pevný řád, v němž každý má své místo, se naposledy (paradoxně) jako alegorie hodil do budovatelských padesátých let.

Postupně však pohádkám zůstala pouze snaha o drdovskou hravost, ovšem bez pointy a jasného důvodu, jak ji zužitkovat. Zbyl svět, který je podle dnešních hodnot skrz naskrz prohnilý, naši hrdinové v něm však neusilují o nápravu těchto křivd, pouze o vlastní spokojenost. Často v přímém protikladu k tomu, co za správné označují ve floskulích uvěznění vypravěči.

Skvěle to demonstruje právě Kouzelník Žito, u nějž je morálka středobodem veškerého dění a mnoho postav o ní mluví. Tím patrnější je, jak málo je celý tento formát schopný formulovat kloudnou normativní myšlenku ohledně toho, jak by svět měl vypadat. Žito má například pochopitelný odpor k tomu, aby šel na sedm let na vojnu. Jeho kamarád dokonce o jejích hrůzách pronáší poměrně přesvědčivý monolog. Jakmile se však tito dva kluci z vojny lstí vykroutí, přestává tento problém existovat. Ani když později Žito získává absolutní moc, už se nevrátí k tomu, aby od vojny odpomohl těm, kteří na ni nechtějí.

Království pak vládne zcela neschopný král, jenž nechá pletichařícího padoucha s tváří Pavla Kříže šikanovat všechny poddané. Jakmile je tento jeden muž odstraněn, pro Žita je vše vyřešené a dobrosrdečný ťulpas král může zůstat v čele země. A když hrdina obdařený kouzelnými schopnostmi chodí mezi lidmi a soudí je, místo toho, aby dal najevo nějaký hodnotový systém, pronáší věty jako: „Pokud jsi své bohatství získal poctivě, ať ti zůstane.“ Načež luskne prsty a nepopsaná vyšší moc podle nejasných pravidel rozhodne za něj.

Jedná se o příběh o morálce, kde morálka nemá směr ani tvar. Sám hrdina nemá vůči hierarchiím žádnou úctu a kdykoli uzná, že jsou nespravedlivé, vzpírá se jim. Přesto tento systém jako celek nikdy nezpochybní a příběh opouštíme s tím, že nespravedlivý svět, kde chudí trpí pod útlakem bohatých (Žito musí například během vojenské služby s odporem vybírat daně a pozorovat korupci a nespravedlnost celého procesu), v tomto stavu zůstane. Jediný rozdíl je, že hrdinové se mohou vzít. To zkrátka není dobré vyprávění. Jenže česká pohádka postrádá ve svém repertoáru založeném na recyklaci pseudohistorických motivů dostatek nástrojů, jak se s takovou situací uspokojivě vypořádat.

Je velká škoda, protože řemeslně film vypadá obstojně, alespoň v rámci pitvořivého pohádkového standardu. V kritikách to nejvíce schytávali mladí herci, nutno však dodat, že vykulený herecký výkon Denise Šafaříka přesně odpovídá plochosti a prázdnotě postavy, kterou dostal. Je až nanervyjdoucí, jak málo opravdového konfliktu jeho postava řeší. Když se na námět podíváme čistě hypoteticky, poskytoval by obrovské množství potenciálu k rozvoji postavy. Žito má ovšem celou dobu o všem jasno. Jeho přechytračování ostatních pak nevede k pořádnému zadostiučinění vzhledem k tomu, jak hloupí všichni jsou.

Princezna Anny Kadeřávkové je opět nevyužitou příležitostí. Nemá se jednat o úplnou naivku a proti Křížově padouchovi celkem rychle a rázně vystupuje. Tím podivněji ale působí, jak se vůbec dostala do své výchozí situace. Proč předchozí roky nechala problémy okolo sebe eskalovat tak, že její připitomělý otec, který přitom poslouchá každou její radu, o proradnostech Křížova zloducha nemá ani ponětí? Vracíme se k tomu, jak líně a nesmyslně je sestavený fikční svět, v jehož případě zkrátka nelze klást žádné nároky logiky ani selského rozumu. Tragické je, že jsme došli k názoru, že je to tak u pohádek v pořádku.

Je vlastně kupodivu, že Kouzelník Žito byl přijatý s takovou nevraživostí. Dělá vše, co od českých pohádek jejich příznivci čekají. K negativitě snad přispívá přestřelená délka skoro dvou hodin. A bohužel i dost toxické důvody, jako že Šafařík na některé nepůsobí dost mužně. Herci přitom rozhodně představují tu lepší část snímku, byť nemají co hrát. A nám tak zůstává další nesnesitelná a nezáživná podívaná, která nikdy neměla šanci za něco stát, protože přijala své vězení. Nejpatrnější z ní je absolutní nezájem o dětské publikum, které je vkusem i intelektem někde úplně jinde.

Podívejte se na žebříček nejlepších pohádek podle hodnocení uživatelek a uživatelů Kinoboxu.