První Blade slaví 25 let. Nedokonalý film, který dokonale pochopil svou dobu

Otcem filmového Bladea je spíš scenárista David S. Goyer než režisér snímku. Stephena Norringtona totiž najali do již rozpracovaného projektu a neplatil za zvlášť autorského tvůrce. Zato Goyer si oddřel všechny různé fáze a zvažované přístupy, jichž nebylo málo. Právě on usměrňoval i protichůdná a kontraproduktivní přání producentů, kteří dlouho nevěděli, co vlastně chtějí.

Hlavní zadání však bylo jasné od začátku: Blade nesmí vypadat příliš jako „komiks“ a námět je třeba proměnit ve film, jenž se nebude opírat o svou papírovou historii. Komiksy tehdy měly stále pověst okrajové zábavy a komerčně nebezpečného média, na nějž studio nechtělo vsadit. Tento strach navíc podtrhl komerční a kritický neúspěch Schumacherova Batmana a Robina uvedeného o rok dříve, což je snímek tak špatný, že jsme se ho za víc než dvě dekády jeho existence naučili milovat jako veledílo campu. Tehdy se na něj však lidé dívali takřka výhradně skrz prsty.

Goyer měl v tomto ohledu k negaci pestrobarevné inkarnace netopýřího muže dobře nakročeno, protože se vzepřel záměru studia pojmout Bladea napůl jako parodii. V devadesátých letech bylo popkulturní povědomí o upírech ovlivněné především čerstvě zadaptovanou temnou gotickou romancí Interview s upírem. Ta vycházela pod taktovkou spisovatelky Anne Rice od sedmdesátých let a upíry vykreslila jako temné, zadumané a nadlidsky krásné muže rozjímající nad svou nesmrtelností. Panovala domněnka, že jediný způsob, jak na to reagovat, je vysmát se tomuto jejich zpodobnění.

Blade však našel způsob, jak se proti dosavadnímu pojetí upírů vymezit, aniž by někoho zesměšňoval. Upíry zbavil zasněného oparu a ukotvil je v realitě. Tedy v tom smyslu, že jejich estetika kopíruje moderní trendy a že se jedná o komplexní subkulturu s jasnou hierarchií moci, kde se vespod nachází hrubiánští nohsledi, zatímco nahoře distingovaní gentlemani. A většina upírů chodí trsat do klubu.

Goyer psal scénář skoro celou dobu s Wesleym Snipesem na mysli, není tedy divu, že mu role „Daywalkera“ sedí jako ulitá. Blade se narodil ženě, jež se během těhotenství proměnila v upírku, proto má její syn všechny schopnosti nočních zabijáků, ale žádnou z jejich slabin – není alergický na česnek, neublíží mu denní světlo. Tuto svou výhodu se zapřísáhl využít ve prospěch lidstva, jehož je temným ochráncem. Nyní musí ambicióznímu upírovi s kouzelným jménem Deacon Frost (Stephen Dorff) znemožnit přístup k vlastní krvi, jež je nezbytná k temnému rituálu. Po něm by Frost začal disponovat nepředstavitelnou mocí a zotročil by lidstvo, což samozřejmě nechceme. Smrtelnice Karen (N'Bushe Wright) zatím pracuje na léku k vampirismu a Frost se ji pokouší využít, aby se dostal k Bladeovi.

Blade pulzuje estetikou devadesátých let. Je jasným předvojem Matrixu, který podobné motivy rozpracoval o rok později. Nepřekvapí ani, že se okolo projektu dlouho ochomýtal (i když není přesně jasné, v jaké míře) David Fincher, tvůrce další uhrančivě ukřičené klasiky Klub rváčů. Ve všech těchto titulech se před námi otevírá nový svět, ten „opravdový“, který je zbavený okovů nudné konformity. Postrádá však základní jistoty a bezpečí života „ve lži“ a před námi leží volba, co upřednostníme. Devadesátky milovaly tento typ naivního kontrakulturního snění, takže jeho otisk najdeme ve velkém množství tehdejších děl. Blade ilustruje, že ve většině případů šlo jen o přejímání cool znějících frází, nic opravdu hlubokého z filmu vyextrahovat nelze. V tomto ohledu Matrix a Klub rváčů došly dál, byť s vlastní kupou problémů.

Kdepak, upírský bijec rozhodně neproslul přesahy a filosofickými debatami, jež by vyvolával. Jedná se o chytlavou hororovou podívanou, která těžila především z dobové žízně po hrdinech v černé kůži a latexu, kteří nosí sluneční brýle i v temných místnostech a pod tvrdou skořápkou propadají osudovým ženám, za něž by položili život.

Blade přitom není mistrně napsaný ani natočený. Režisér Stephen Norrington, po němž se po fatálním neúspěchu Ligy výjimečných v roce 2003 slehla zem, rozhodně nenabízí výjimečné akční scény (jsou ve skutečnosti dost nepřehledné a neuspokojivé). Přestože všichni herci mají charisma, je vidět, že ne vždy mají zcela pevné vedení (což o mnoho let později potvrdil i Snipes). Některé pokusy vypadat cool vyznívají po letech docela legračně a dětinsky. Když Blade před finální přestřelkou chytá vzduchem letící sluneční brýle, člověk by zapomněl, že tvůrci se rozhodli nedělat parodii. Na rozdíl od práce sester Wachowských, Finchera či Guillerma del Tora, jenž režíroval druhý díl, tu nemáme precizně a promyšleně realizované dílo, ale film, jehož veškeré objektivní chyby blednou proti tomu, jak perfektně naplnil dobovou objednávku.