Rodinné trauma v podobě hrůzného monstra. Kostlivec podle Stephena Kinga se povedl

Pro Lestera Billingse (David Dastmalchian) byla rodinným neštěstím smrt čerstvě narozené dcerky, která vypadla z postýlky. Psychiatra Willa Harpera (Chris Messina) a jeho dvě dcery Sawyer (Vivien Lyra Blair) a Sadie (Sophie Thatcher) zase souží tragické úmrtí manželky a maminky při autonehodě. Rozrušený Billings psychiatra vyhledá a svěří se mu, že jeho dvě zbývající malé děti povraždila děsuplná bytost vylézající za tmy. Harper podezřelému muži nevěří, ale kostlivec, lačný po strachu a utrpení duševně oslabených jedinců, už také překročil jeho práh.

Kingova povídka, uveřejněná ve sbírce Noční směna z roku 1978, se celá odehrává v Harperově pracovně a utváří ji vzpomínání Billingse. Režisér Savage, jenž natočil překvapivě zdařilý lockdownový horor Host, se zkušenými scenáristy Scottem Beckem, Bryanem Woodsem (Tiché místo) a Markem Heymanem (Černá labuť) přišli do jisté míry s pokračováním Kingova textu. V centru jeho pozornosti stojí Harperovi, především pak starší pubertální dcera Sadie.

Zatímco King se soustředil čistě na hororový aspekt týkající se monstra, které Billingse, odtažitého k dětem, krutě vytrestalo za jeho lehkovážný přístup k výchově, film se posouvá k trochu jiné tematizaci. Od nástrah rodičovství, na něž je dopředu málokdo připravený, stáčí pozornost spíš k dětské perspektivě. Je to příběh o vyrovnávání se se ztrátou člověka, jehož vám nikdo nemůže nahradit, a o potřebě zacelit vzniklou díru s pomocí všech nejbližších. Spálit mosty, chcete-li, neboť přes ně už se přibližuje, mručí, chrčí a vyvolává traumatické vzpomínky hnusné monstrózní zpodobnění dětského traumatu.

Jistě nic extra originálního, ale ve spojení s bezpečně zvládnutými hororovými atrakcemi a porůznu povypůjčovanými Kingovými motivy vzniká dostatečně soudržné a žánrově zábavné napínavé dílo. Film vychází z konceptů temných domů, kde je každý roh zahalený do zlověstných stínů, potrubím se nesou divné zvuky a ve skříni bydlí cosi, před čím by spolu s dítětem zaručeně vzal nohy na ramena i každý rodič. Strach ze tmy je jedním z častějších (nejen) dětských bloků a Kostlivec, jehož monstrum nemá světlo v lásce, toho dosyta využívá. 

Ke konci už snímek možná příliš obšlehává lekací strategie Zhasni a zemřeš a jeho účinek slábne s početnějším výskytem strašáka, jemuž se Harperovi musí postavit. Dokud se však děsivý vetřelec plíží tmou jako přízrak a jen občas vykoukne část jeho pavoukovité končetiny, Savage je ve svém živlu. Přestože netočí nic novátorského a občas dost upomíná na řemeslo Jennifer Kent v Babadookovi, hru světel a (především) stínů provádí v precizně promyšlených a efektivních záběrech. Obzvlášť úvodní scéna s kojencem, kdy kamera kruhově rotuje pokojíčkem, je opravdu chytře inscenovaná.

Nevadí tak ani to, že i v tomto směru se Savage inspiroval, tentokrát u Davida Roberta Mitchella a jeho skvělého Neutečeš, v němž neodbytný přízrak pronásledoval pro změnu sexuálně aktivní teenagery. To protagonistka Kostlivce Sadie je úplně jiná, okolím šikanovaná či nepochopená černá ovce, které se po matčině smrti zhroutil život. S otcem, jenž se víc věnuje svým pacientům, skoro nekomunikuje, ale má skvělý vztah s mladší sestřičkou Sawyer. A když se u ní v pokoji zjeví titulní příšera, Sadie musí zastat úlohu matky a přijít věci na kloub.

Dospělí jsou totiž v tomto světě, podobně jako třeba v Kingově románu To, poněkud mimo. Ne sice takřka odporní nebo zcela apatičtí, jak je spisovatel nezřídka líčil, ale přece dětem s ničím nepomohou. Kostlivec je opravdu dobře vymyšlený dětský horor v tom smyslu, jak odráží deprivace dětí, které jsou zrovna v těžké životní fázi uzavřené do sebe, nebo když jejich strachy a obavy nikdo nebere dost vážně (jako v případě Sawyer). V románu To tyto obavy ztělesňoval klaun Pennywise, zde je to Kostlivec, jenž se světem dle vyjádření jedné z postav pohybuje od nepaměti. Tedy stejně jako Pennywise.

Jako horor podle Stephena Kinga má snímek nicméně své slabiny. V prvé řadě je absolutně mainstreamový a postrádá momenty šoku a překvapení, jimiž Kingova díla přetékají. Schází mu odvaha přijít se zvratem, který by nebyl očekávaný a vzhledem k protežovanému sdělení nevyhnutelný. I proto jde o bezpečný horor takřka pro celou rodinu, u něhož se přístupnost od 15 let jeví trochu přísná. Část filmu má navíc atmosféru blížící se temnější verzi Stranger Things a zdaleka nejde o tak dospělé podobenství jako například v loňském Barbarovi. Nebo v jakémkoli Kingově textu.

Pokud vám nestačí velmi dobře odvedená práce na poli hororového mainstreamu, můžete samozřejmě hledat i další chyby. Třeba na linii se spolužačkami, s nimiž si Sadie vůbec nerozumí. Tu tlačí tvůrci na sílu a vůbec nikam nevede. Nebo v tom, že malá Sawyer po prvním kontaktu s kostlivcem nezačne vyšilovat, dál se pohybuje po domě a spí v něm docela klidně. Okolí ji na druhou stranu přesvědčuje o tom, že pouze fantazíruje. Její vidiny jsou sice reálné, ale dávat průchod fantazii může víc než polovinu filmu publikum, neboť monstrum není tolik vidět a jeho časté nástupy jsou vynalézavě řešené.

Až do konce se nevytratí pocit, že tvůrci mají o čem vyprávět, a ten nakonec překoná i slabší dojem z nepřekvapivého finále. Od 45 let staré výchozí látky a konceptu bubáka ve skříni ostatně nemohl nikdo očekávat neočekávané. Rob Savage si však poradil dobře, a byť by King svou povídku jistě rozšířil víc nekompromisně, filmový Kostlivec je jedním z lepších hororů, v němž neúplná rodina čelí nestvůrám s apetitem po neštěstí.