Nejlépe hodnocený horor roku Mluv se mnou vás v kině donutí zavírat oči

Užívání návykových látek, jež vás dostanou do rauše a následně i do abstinenčních stavů, je pro režírující sourozence výchozí symbolikou. Omladina pořádá večírky plné alkoholu a dobrovolně podstupuje posednutí démony, což ostatní za hlasitého smíchu a skandování natáčí na mobily. Po dobu maximálně 90 vteřin totiž cizí entita v těle nezanechá trvalou škodu, nýbrž pouze euforický stav. V posedlých lidech s protočenýma očima a zohyzděnými rysy se probouzí jejich nejniternější pudy. Odtrhávají se od reality, což jim spolu se spektakulárností pořízených záznamů stačí.

Jenže tahle droga je ďábelská, a byť se o původu ruky nedozvíme skoro nic, jako hororový artefakt jistě vstoupí do výkladní skříně žánru. Tam má Mluv se mnou namířeno také díky několika silným scénám, při nichž budete mít v kině potřebu zakrývat si oči, a hlavně zásluhou kvalitního příběhu. Koncept se sice v lecčems podobá sérii Lesní duch a řada nočních scén evokuje tradiční duchařské horory budované na lekačkách, ale Mluv se mnou pevně stojí na vlastních nohách. A to hlavně proto, jak titulní démonickou hrozbu dobře šroubuje na silnou rodinnou linii.

Sledujeme náctiletou protagonistku Miu (Sophie Wilde), která po nedávné matčině smrti nemluví se svým otcem a často přespává na gauči u kamarádky Jade (Alexandra Jensen). Ve snaze zapadnout mezi vrstevníky se právě Mia na večírku odváží stisknout ruku a vyřknout požadovanou frázi. Totéž posléze umožní i mladšímu Jadeinu bratrovi Rileymu (Joe Bird), avšak oba přetáhnou vyměřený čas a démoni začínají nad hostiteli postupně přebírat kontrolu. A pokud takto lapený člověk před osvobozením zemře, vetřelci budou na jeho duši hodovat věčně.

Na to, že film trvá pouze 90 minut, do něj australští režiséři vměstnali množství nápadů a dílčích zápletek. Rytmus vyprávění se hlavně zpočátku jeví poněkud strojově a hororové scény s posednutím a následnými projevy pekelné dimenze, z níž vystupují ohavné přízraky, se pravidelně střídají s klidnější interakcí postav v jejich rodinném zázemí. Důležitou úlohu matky Miy a Jadea Rileyho ztvárňuje Miranda Otto z Pána prstenů, která coby samoživitelka úzkostně dbá na bezpečí svých dětí a naléhavě jim vštěpuje, že nemají brát drogy. A když se u Miy projevuje posedlost rukou a tím, co jí může sdělit o zesnulé matce, okolí to považuje za známky drogové závislosti.

Mia se vstupní brány do říše zla chápe stále častěji a vždy dobrovolně. Scény, v nichž se jí zjevují duchové, neslouží ani tak k tomu, aby publikum vystrašily k smrti. Primárně rozvíjí vnitřní stav protagonistky a režírující duo odvádí skvělou práci s jeho vypointováním. Vypjaté sekvence nejsou samy o sobě originální, nicméně jejich zasazení do kontextu, kdy se pro Miu stírá hranice mezi realitou a vidinami, ústí do překvapivých a efektivních zvratů. Ačkoli se kolem poloviny zdá, že film zabředne do bezpečného rodinného hororu, kde kladní aktéři a aktérky nemohou dojít k úhoně, Philippou nás v předem neočekávaných momentech důrazně vyvádí z omylu.

To platí už pro úvodní scénu z divoké párty točenou na jeden záběr, jejíž vyvrcholení zmrazí a šokuje. Rileyho stisknutí ruky pak vede k výbuchu násilí, které lze srovnat s nejsilnějšími momenty Lesního ducha či Děsivého dědictví. Přesto však nezmizí sympatický dojem, že tvůrci chtějí primárně vyprávět o důležitých věcech, nikoli jen samoúčelně děsit a znechucovat. Mia, jejíž charakter se působivě ustaví ve scéně, kdy z lítosti nezvládne ukončit trápení autem sraženého klokana (mějte na paměti, že jsme v Austrálii), je nosnou hrdinkou. Její trápení nad ztrátou matky, jejíž smrt obklopuje tajemství, ji činí zvlášť zranitelnou vůči návykovému stavu během posednutí. Duchové jsou totiž vypočítaví a o matce jí prozrazují přesně to, co chce slyšet. A co jí přitom ještě víc ubližuje.

V sázce je navíc opravdu hodně. Na okamžik můžeme nahlédnout za oponu přímo do ďábelského lůna, kde odporné bytosti trýzní duše lapených nešťastníků. A je to hrozivý pohled, upomínající třeba na pověstné pekelné záblesky z Horizontu události. Takových záběrů ve filmu není mnoho, o to působivější však jsou. Mluv se mnou je jako sledovat drogový bad trip blízkého člověka, o jehož duševní bezúhonnosti sice nepochybujeme, ale jehož chování nás vysoce znepokojí. Nemáme přitom ponětí, co přesně vidí a prožívá ona. I na to tvůrci spoléhají a pohrávají si s perspektivami během posednutí. Zpočátku jsme svědky pouze toho, co vnímá a na mobil zaznamenává laxní okolí. Postupně však pronikáme Mie do hlavy a v závěru, který vše perfektně a srozumitelně vypointuje, už jsme její perspektivou zcela pohlcení.

Může se jevit překvapivé, jak film nakládá s vedlejšími postavami, které ve druhé polovině takřka opustí a ignoruje. Minimálně dvě z nich, které se „zábavou“ kolem ruky přišly a ponoukaly k ní ostatní, by si přitom trpkou medicínu děsivého předmětu zaslužily samy okusit. Příběh se však soustředí na to, co si dopředu vytyčí, také díky tomu vyznívá natolik vyspěle a nekonvenčně. Místy sice až moc upouští nahromaděné napětí, popřípadě ho trochu nevhodně kombinuje s generační satirou, je však moc dobře natočený a ozvučený. Tím, jak před závěrečnými titulky zvládne navodit satisfakci z toho, že jsme sledovali něco smysluplného a dějově funkčního, si nás definitivně podmaní.

Podívejte se na žebříček nejlépe hodnocených hororů podle uživatelek a uživatelů Kinoboxu.