Downeyho blackface nikdy nebyla moc kontroverzní. Na smysl Tropické bouře se zapomnělo

Tropická bouře je erkovou (tedy mládeži nepřípustnou) komedií o pokrytectví, chamtivosti a aroganci filmového průmyslu. Ale také o naivitě a nadutosti rozbitých hvězd a hvězdiček, které touží po finančním úspěchu a filmových cenách, protože nic jiného nedokáže zaplnit díru v jejich nitru.

Parta hvězd se ve vietnamské džungli pokouší realizovat film podle skutečné události, který nápadně připomíná Stoneovu Četu. V jejím čele stojí vyhasínající star Tugg Speedman (Ben Stiller), jehož akční série se začala po šestém dílu propadat a pokus o oscarovou roli v podobě mentálně narušeného chlapce Simple Jacka skončil jako úplné fiasko. V závěsu je drogově závislý komik Jeff Portnoy (Jack Black), proslavený sérií veseloher, jejímž hlavním obsahem je neustálé prdění a fakt, že sám Jeff ztvárňuje většinu rolí.

A konečně tu máme australského krasavce Kirka Lazaruse (Robert Downey jr.), držitele pěti Oscarů, jenž je známý tím, že pro každou roli udělá maximum. Tentokrát šel mírně řečeno za hranu – blonďatý a modrooký herec si dal permanentně ztmavit kůži a odmítá vycházet z role afroamerického seržanta. Tato skutečnost provokuje nejvíc ze všech skutečného Afroameričana a hiphopovou hvězdičku Alpa China (Brandon T. Jackson), jenž na nabídku kývl především proto, aby vedle karikujícího Lazaruse stál alespoň jeden opravdový černoch. Parta zmatených celebrit se však nevědomky ocitne uprostřed skutečného konfliktu, když zabloudí na území drogového kartelu.

Dnes už je Tropická bouře ve veřejném prostoru známá především pro své užití blackface. Zas a znova se spekuluje o tom, že dnešní současná doba by podobný motiv nepřipustila. Jedno si je však třeba ujasnit hned zkraje: Tropická bouře nebyla nikdy „zrušená“ a ani se tomu nikdy nepřiblížila. Ničí kariéra nebyla v ohrožení, což je jednoduše prokazatelné, když se podíváme na úspěšnou filmografii všech zúčastněných. V první řadě samotného Downeyho, jenž se stal záhy po uvedení filmu nejlépe placeným hercem planety díky ztvárnění Iron Mana, jehož první díl měl premiéru během stejné sezóny.

Blackface byla vysoce kontroverzní už v roce 2008 a Downey dlouho zvažoval, jestli roli přijmout. Přesvědčilo ho, že scénář její užití kritizuje a zobrazuje jako negativní důsledek arogance a privilegia. Nejedná se nakonec o opravdovou blackface, kterou si herec nasazuje, aby emuloval černocha – Downey stále hraje bělocha, existuje tu tedy stupeň navíc. Právě proto nebyla Tropická bouře nikdy terčem tvrdého odporu, ač konzervativní komentátoři rádi předstírají, že se ji progresivci pokoušejí zakázat.

Blackface tu tedy není užitá pro výsměch Afroameričanům, jejich kultuře či snad přecitlivělým lidem. Stereotypy a klišé, jež Lazarus předvádí, jsou pouze jeho osobní ostudou a také ostudou systému, jenž jeho excesy připouští. Z filmu jasně vyplývá, že umělecké sebevyjádření nemá přednost před zdravým rozumem a základní empatií.

Pokud namítnete, že totéž by se dalo vztáhnout na samotný film, máte pravdu. Tropická bouře se skutečně setkala s kritikou, že káže vodu a pije víno. Snímek jednoznačně kritizuje užití blackface, aby to však učinil, musí sám pro sebe učinit výjimku. Vzhledem k tomu, že se stále jedná o komedii a Lazarus tu nehledě na zastřešující myšlenku často rozesmává publikum, lze snadno dojít k tomu, že Stiller a Downey jsou pokrytci. 

Nejde přejít ani, že se studio rozhodlo agresivně lobbovat za nominaci na Oscara pro Downeyho. V roli, jež se vysmívá usilování o podobné ceny. Downey se na prestižní seznam skutečně dostal, jednalo se o jedinou nominaci pro celý projekt, prohrál však proti posmrtnému ocenění Hetha Ledgera za Jokera v Temném rytíři. Robert později přiznal, že si uvědomuje, jak absurdně musí celá ta šaráda vypadat zvenčí.

Ne každý tedy s blackface v Tropické bouři souhlasí, diskuze však nikdy nenabyla větší intenzity než spořádané veřejné konverzace, jakou ostatně každé podnětné umělecké dílo chce vyvolat. Po premiéře se skutečně veřejně protestovalo, nicméně proti tomu, jak film pracuje s mentálně netypickými lidmi. Přestože Simple Jack je opět vědomou karikaturou, jež má odhalovat cynismus Hollywoodu, implikace tu byly ve své době považovány za mnohem kontroverznější než Downeyho make up. 

Tropická bouře funguje skvěle jako soubor vypozorovaných skečů, jejichž terčem je hollywoodská malost. Oproti Stillerovu předchozímu Zoolanderovi však snímek ztrácí coby soudržný příběh. Věnuje se příliš mnoha figurám, jež nemají příležitost získat si naši přízeň. Od začátku do konce zůstávají nesympatickými a hloupými narcisy, kteří jen přidělávají problémy všem okolo a netuší, co se kolem nich děje. Tím samým byl i neuvěřitelně a bezprecedentně krásný mužský model Derek Zoolander, protože jsme s ním však strávili dost času, zahlédli jsme v něm i kus lidskosti.

Tropická bouře na něco takového nemá čas, protože má panickou hrůzu z toho, že by přestala být třeskutou komedií. Jestli mnozí spekulují, že kdyby snímek vznikl dnes, byl by bezzubý a nemohl by fungovat, lze namítnout, že dnešní trendy by šly Stillerovi mnohem víc na ruku. Mohl by nabídnout ostřejší a promyšlenější systémovou kritiku, aniž by se musel neustále strachovat o povrchní gagy.

Jistě, samotná blackface by dnes problematická být mohla. I když však připustíme, že tento aspekt by si Stiller neprosadil (což vůbec není jisté), ostatním prvkům jeho filmu by dnešní postnolanovská mainstreamová citlivost prospěla. Je například obrovská škoda, jak málo prostoru dostává fakt, že jednotlivé postavy jsou vnitřně frustrovaní lidé, kteří se fixují na svou kariéru ve snaze nevidět intimnější problémy a nedostatky. Kdyby tato část filmu zabrala jen trochu víc prostoru, hned bychom měli emocionální jádro, které v současné Tropické bouři zoufale chybí. Stejně tak by bylo možné lépe formulovat vlastní poselství. Nedocházelo by pak k tomu, že je snímek zcela v popření své pointy využívaný jako argument pro to, že humor a sebevyjádření by neměly čelit omezením a že kritizovat blackface je známkou přecitlivělosti.

Na jednu stranu lze považovat za úspěch, že se komedie jako Tropická bouře dočkala vůbec nějaké trvalé role v popkultuře. Zamrzí však, že především na základě z kontextu vytržených a nepochopených anekdot. Možná je ale příznačné, že nejostřejší hollywoodská satira své doby je stále produktem hollywoodského systému a vykazuje nešvary, jež sama kritizuje. A to v osobní i systémové rovině. Jedná se skutečně o film, který stojí za to studovat, protože nám o své době stojící na prahu dnešní kulturní války říká mnoho.

Snímek můžete zhlédnout na SkyShowtime, Apple TV+ a Google Play.