Gran Turismo nepřekvapí, ale strhne. Automobilový adrenalin i povrchní emoce šlapou naplno

Je příznačné, kolik paralel bychom našli mezi Gran Turismem a Barbie. Podobnosti pouze začínají u toho, že jde o filmová rozšíření slavných značek. Oba projekty se připravovaly velmi dlouho, scenáristé během let rozepisovali zcela rozdílné náměty a nosnou vizi dávalo dohromady několik režisérů a režisérek. Před deseti lety například pracoval na své verzi Joseph Kosinski, jenž nakonec pro Toma Cruise stloukl druhý Top Gun. Přesto se zdálo, že funkční výsledek je nedosažitelný.

Stejně jako v případě Mattela, i Sony se rozhodlo pro ztvárnění svého hitu najít jméno, jež si nespojujeme s povrchním konzumním mainstreamem. Úloha režiséra nakonec padla na jihoafricko-kanadského filmaře Neilla Blomkampa, jenž v roce 2009 pod patronátem Petera Jacksona uvedl milované společensko-kritické sci-fi District 9 a od té doby se marně snažil svůj úspěch zopakovat.

Jedná se o technického hračičku, jenž se naučil za málo peněz předvádět hodně muziky. Jeho následné hollywoodské projekty přesto příliš nevycházely a Elysium s Mattem Damonem ani Chappie s Hugh Jackmanem nenaplnily očekávání. I proto se pokusil najít nový produkční a distribuční model. YouTube zaplavil svými trikově ambiciózními kraťasy a uvedl hypernezávislý a bohužel příšerný horor Demonik, na němž se podílely české postprodukční firmy.

Gran Turismo se možná jeví jako Blomkampova kariérní rezignace, snímek rozhodně nečeká osud Barbie co do výše tržeb ani vřelosti publika. Za to však mohou především věci, jež Blomkamp a nakonec ani Sony nemohli ovlivnit – tedy celková společenská objednávka po popfeministickém díle, a proti tomu okamžitá nedůvěra v adaptaci závodní hry, po níž se nikdo nesháněl. V samotném jádru je však Gran Turismo zavržené dvojče Barbie.

Opět se jedná o dílo, které je v především reklamou na dostupný produkt. Producenti však chápou, že v dnešní době je třeba jít na to oklikou. Talentovanému filmaři tedy umožňují vyprávět příběh, jenž je vůči samotné značce a zvolenému okamžiku její historie v rozumné míře kritický. Tak se setkáváme s Dannym Moorem v podání Orlanda Blooma, hyperaktivním zástupcem Nissanu, jenž s celým závodním gimmickem přijde. Bloom by neváhal lhát nebo podvádět a o bezpečí přítomných se zajímá jen v té míře, v níž by zmrzačení závodníků či publika ohrozilo cenu akci. Jedná se pro něj o jednu velkou marketingovou atrakci.

Bloom si však může dovolit být tvrdý byznysmen, protože do čela projektu dosazuje (a následně plně respektuje) bývalého závodníka a nynějšího šéfinženýra Jacka Saltera (David Harbour). Ten řídí proces eliminace hráčů a následný výcvik těch nejlepších, přičemž představuje morální jádro projektu. Jeho premisu považuje za šílenství a své role se chápe právě proto, aby zabránil nejhoršímu. Jeho vůle je vůči uchazečům o post i šéfům neoblomná na základě vlastní tragické zkušenosti. Postava Saltera je klíčová. Sony nás chce přesvědčit právě o tom, že nehledě na přiznané bezostyšně komerční motivace jsou s jejich portfoliem stále spojené i opravdové hodnoty. Myšlenka splnit nějakému klukovi životní sen je nebezpečná, nezodpovědná a motivovaná ziskem, v rukách správných lidí se však jejím prostřednictvím může vykřesat jiskra autenticity a upřímnosti. Jedná se o kapitalismus s lidskou tváří.

Na druhé straně oproti Salterovi stojí Jann Mardenborough (Archie Madekwe), mladý kluk z neprivilegované britské společnosti. Jeho bratr je profesionální sportovec a pýcha rodiny, zatímco na Jannovo posedávání u konzole se otec (Djimon Hounsou) dívá s jen málo skrývaným pohrdáním. Scenáristé Jason Hall (nominovaný na Oscara za Amerického snipera) a Zach Baylin tedy nalézají způsob, jak s vítězstvím v závodě spojit i vítězství v osobním životě, což je jeden z možných klíčů k emocionálně rezonujícímu sportovnímu dramatu. A z pohledu Sony jde samozřejmě o další způsob, jak svému produktu přiřadit pozitivní hodnotu.

Vyprávění možná není originální, přesto je sestavené velmi poctivě. Vyvstávají v něm motivy a symboly, jež se opakovaně vrací, rozvíjí a zapadají do sebe. Snímek například polidšťuje postavy tím, že opakovaně pracuje s žánrem hudby, jakou poslouchají, a také s přístroji, z nichž je pouští, což příběhu dodává přátelský konflikt a charakterizaci. Salter si pouští klasický rock na svém walkmenu, čímž se rychle stává správným chlápkem ze staré školy. Jann se však před závodem na svůj iPod pouští na uklidnění Enyu, čímž prokazuje, že tak úplně nezapadá mezi své vrstevníky, kteří se mu za jeho vkus vysmívají. Jann pak na důkaz nového přátelství kupuje svému mentorovi nový přístroj a Salter mu naopak ve chvíli emocionálního vytížení během závodu do sluchátek pouští napůl v žertu éterickou hudbu. Jedná se o jednoduchý motiv, s nímž si filmaři vyhráli.

Archie Madekwe je pouze o tři roky mladší než Mardenborough, přestože ke ztvárněným událostem došlo před dvanácti lety. U protagonisty, jehož mládí, nezkušenost a naivita jsou integrálními součástmi jeho příběhu, je obsazení výrazně staršího herce vždy riskantní, zeptejte se Bena Platta po Dear Evan Hansen. Madekwe však patří ke šťastlivcům, kterým táhne na třicet, ale přesvědčivě zahrají teenagera. Jeho ztvárnění nesmělého, ale ambiciózního kluka táhne film nahoru.

Všichni herci a jejich vedení zvládají vytřískat ze svých postav maximum, čemuž pomáhá i syrová kamera Jacquese Jouffreta. Ten má zkušenost hlavně z hororu a akčního filmu, ve spojení s Blomkampovou režií však zdůrazňuje především lidské drama. V téhle kombinaci nás štáb může oklamat a vyvolat dojem větší autenticity a intimity, než jakou relativně tuctový příběh „doopravdy“ skýtá. Blomkampovi se například daří velmi sugestivně zdůraznit, v jak enormním fyzickém nebezpečí hrdina je, přestože mu Sony v tomto ohledu nepochybně velmi důsledně koukalo přes rameno. Snímání závodů si hraje s videoherní inspirací, jinak je však překvapivě ukotvené v realitě.

Vůbec celé Gran Turismo šlape o hodně víc, než by při při výčtu jednotlivých aspektů mělo. Recenze možná vyznívá poněkud cynicky vůči Sony, jde však především o preventivní opatření při pohledu na to, jak snadno někteří lidé propadají Barbie. Není však nutně potřeba po odhalení komerčního mechanismu hned celý film smést ze stolu, což je druhý extrém vypozorovaný z reakcí na hit od Mattelu. Zjevně se nám však před našimi zraky rodí nový trend sebekritických značek, jež veřejně prosí o to, abychom jim opět (nebo i poprvé) začali věřit. Gran Turismo není reakcí na úspěch Barbie, na to je samozřejmě moc brzy, nicméně představuje produkt stejné touhy najít si cestu k publiku získáním talentovaného štábu, který vymyslí, jak nadlidský moloch dostatečně opentlit. A nutno podotknout, že se zadařilo. Výsledku sice chybí napojení na zeitgeist a společenská hodnota Barbie, je to však podobně poctivé žánrové pokoukání.