Recenze: Novinka Neilla Blomkampa Demonik propojuje horor o posedlosti démonem s motivem virtuální reality. Debutový hit District 9 ale nepřekonala

Sci-fi horor Demonik původem jihoafrického scenáristy a režiséra Neilla Blomkampa vypráví o mladé ženě Carly (Carly Pope), jež zavrhla svou matku Angelu (Nathalie Boltt) po tragické události, k níž došlo před mnoha lety. Když Carly kontaktují z nemocnice, kde Angela leží v kómatu a s jizvami na rukou, jen velmi neochotně přistoupí na nezvyklý experiment: pomocí speciální počítačové simulace může s matkou promluvit. Tím však Carly nechtěně probudí ďábelské síly, které nepůjde jen tak zastavit.

V posledních dvaceti letech se jen málokterý filmový režisér uvedl natolik oslnivě jako právě Neill Blomkamp. Svým celovečerním debutem District 9 pod producentským dohledem Petera Jacksona brilantně skloubil žánr drsné akční sci-fi s údernou sociální kritikou, která vycházela z režisérových zkušeností ze života v JAR. Snímek se vzhledem k třicetimilionovému rozpočtu stal velkým hitem (celosvětově vydělal přes 210 milionů dolarů), jenž nadchl publikum i kritiky (dokonce byl nominovaný na Oscara v hlavní kategorii a Blomkamp za scénář). Z dosud neznámého filmaře se tak během krátké doby stala pro mnoho diváků a divaček obří naděje do budoucna.

Bohužel už jeho druhý film, hvězdně obsazené Elysium z roku 2013, začal naplno odhalovat Blomkampovy slabé stránky, které v Districtu 9 ještě nebyly tolik znát. V pozici režiséra sice opět zaválel (díky vysokému rozpočtu stvořil náramně velkolepou sci-fi podívanou), ukázalo se však, že jako scenárista má ještě dost velké mezery. Silně levicově laděnou dystopii, pojednávající o budoucnosti, v níž je svět společensky rozdělený na malou skupinu privilegovaných boháčů a na miliony přežívajících chudých, nejvíce kvalitativně srážely do očí bijící logické lapsy. Nedokázala je dostatečně zakrýt ani opulentní výprava, triky či Blomkampova dravá režie a cit pro impozantní vykreslení zdevastovaného futuristického světa.

Ještě problematičtější (kritičtější) přijetí měl jeho třetí snímek Chappie z roku 2015. Znovu šlo o osobitý mix akčního filmu a dystopické sci-fi, jenž sice byl velmi zábavný, v mnohém pozoruhodný a Blomkampův styl definovaný předchozími snímky v něm byl opět patrný, ale i při relativně skromném rozpočtu necelých padesáti milionů dolarů se film s celosvětovými zisky lehce přes sto milionů se jen tak tak zaplatil. Nebylo proto divu, že následujících pár let Blomkamp žádný celovečerní film nenatočil (byť se s ním dlouho počítalo jako s režisérem Robocopa či Vetřelce).

Demonik se oproti předchozím Blomkampovým celovečerním filmům v mnohém liší. Tentokrát nejde o výpravný velkofilm odehrávající se v budoucnosti, ale o nízkorozpočtový (a takřka neakční) horor zasazený do současnosti a obsazený neznámými herci. Talentovaný filmař zde sice opět pracuje s prvky sci-fi, ovšem zcela jiným způsobem než dříve. Tentokrát neřeší třídní boj jako v Elysiu či rasismus a xenofobii jako v Districtu 9. Jeho novinka je velmi apolitickou žánrovou podívanou bez větších ambicí a okázalých myšlenkových přesahů. Bohužel se ale znovu potvrdil nastíněný smutný trend, že každý další Blomkampův celovečerní film je kvalitativně o něco málo slabší než ten předchozí.

Největším problémem Demoniku je paradoxně právě osobnost autora, jenž je pod ním podepsaný. Když se ve filmovém světě uvedete obrovským a nečekaným hitem, logicky jsou od vás v budoucnu očekávány velké věci. A když pak přijdete se snímkem, který není vyloženě špatný, ale vypadá, že ho natočil o dvě třídy méně zdatný, zkušený a ambiciózní filmař, máte trochu problém. Demonik, jenž vznikal během pandemie, působí jako film, jenž Blomkamp natočil několik let před Districtem 9. V době, kdy měl ještě s natáčením filmů velmi malé zkušenosti a svému rukopisu se teprve učil.

Když na chvilku odhlédnu od toho, kdo za Demonikem stojí, vyjde mi z něj ucházející malý horor, který notně otřepanou zápletku o posedlosti zlým démonem zkusil ozvláštnit motivem virtuální reality a netradičního pojetí moderních vymítačů. To sice samo o sobě nemusí na papíře vypadat špatně, film samotný ale vlastně nic z toho nedokáže patřičně prodat. A právě v tom Blomkamp selhal nejvíce.

Zápletka filmu je jako z béčka z 80. let, což samo o sobě není nutně chyba (důmyslná retra a parafráze děl minulosti jsou dlouhodobě „in“), naneštěstí Blomkamp z roztomile připitomělé premisy vytěžil na svoje poměry vlastně dost málo. A to v každém směru.

Nápad s virtuální realitou, jejíž pomocí má hrdinka komunikovat se svou vážně nemocnou matkou, ale místo toho jejím prostřednictvím objeví cosi, co ji donutí přehodnotit silně negativní vztah, jenž k ní už mnoho let chová, není vysloveně okoukaný a dokáže alespoň rámcově zaujmout. Samotné „počítačové“ scény ale vypadají velmi obyčejně. Jejich vizuální nedokonalost je sice naprosto záměrná (velmi podprůměrná grafika, nepřehlédnutelné kazy při pohybech postav apod.), zároveň se ale v daných momentech neodehrává prakticky nic, co by diváka mělo přikovat k plátnu/obrazovce (např. když někdo sedí vzhůru nohama na stropě, už v dnešní době nikoho nijak neuchvátí). Současně je ale třeba dodat, že scén odehrávajících se v počítačové simulaci je zde pouze pár a pro příběh mají pouze omezený význam (rozhodně mnohem menší než např. v sérii Matrix, duu Tronů či v thrilleru Cela).

Výrazně lepší ale bohužel nejsou ani scény v realitě, které zabírají naprostou většinu stopáže stominutového filmu, jenž svůj nízký rozpočet příliš nezapře (čili pravý opak Districtu 9, jenž vypadal několikanásobně dráž). Značná část snímku překvapivě není obrazově, scenáristicky, natož třeba herecky nijak významně stimulující (natož vysloveně pohlcující), a přestože je film primárně hororem, za vyloženě strašidelnou scénu lze považovat jen několikaminutové finále, v němž (konečně) dojde na výraznější napětí, temnotu a trochu brutálního násilí. Když si člověk uvědomí, kolik formálně i emočně strhujících momentů dokázal ten samý tvůrce nabídnout nejen ve svém debutu, ale i v následujících dvou problematičtějších filmech, necítí se po zhlédnutí jeho čtvrtého počinu dvakrát šťastně.

Takhle to nejspíš vypadá, že na Demoniku nevidím vůbec nic dobrého. Není to tak úplně pravda, protože celek vnímám i několik dní po projekci jako snesitelnou žánrovou jednohubku, od níž bych skoro žádného hororového fandu vyloženě neodrazoval. Moje nespokojenost opravdu vychází především z toho, že je pod filmem podepsán tvůrce, jehož mám (stále) hodně v oblibě a každý jeho nový projekt vyhlížím s velkým zájmem. Budu tedy doufat, že jeho následující snímek sestupnou tendenci už konečně prolomí.

Hodnocení: 55 %