Videorecenze: Dvě slova jako klíč vyhrává mistrovství světa v předstírání hlubokomyslnosti

Lidé v jednotlivých nedějových liniích spolu nejsou moc propojení. Z jejich příběhů nevidíme začátek ani prostředek, jenom konce. Ta významná rádoby dojemná vyvrcholení, velké situace, velká slova.

V umění by mělo být vždy něco nevyjádřeného, neukázaného a nejednoznačného. Dvě slova jako klíč jsou kýčovitou pohlednicí o lidech bez života. Všichni se tu zpovídají jak v telenovele, říkají si směšná moudra a jako by nevnímali nikoho okolo sebe i ve svém údajném osvícení. Ano, všichni se musí smířit se starými otci a ti musí umřít v úhledných zátiších. Smrt střídá zrození, země střídá zemi, ach, jak je to všechno propojené a hluboké!

Režisér a scenárista Dan Svátek se chtěl možná přiblížit tomu, jak své dějové skládanky dělá Alejandro González Iňárritu – například 21 gramů nebo Babel. Možná chtěl navodit stejnou spirituální atmosféru, jakou umí Terrence Malick ve Stromu života nebo Carlos Reygadas v Tichém světle. Tyto filmy jsou autentickým uměním. Dvě slova jako klíč umění jen vzdáleně připomínají.

Najde se určitě dost lidí, jimž se takové dílo bude líbit a budou mít pocit, že něco podobného v české produkci nikdy neviděli. Navíc je to produkce a řemeslo kvalitní, i herci jsou charismatičtí. Byl jsem uchvácený tím, že Pierre Richard má i po devadesátce silný hlas a pevnou chůzi, tak velkou životní sílu, průzračnost duše a vyzařující klid.

Ale to, že se Dvě slova jako klíč nepodobají ničemu jinému českému, není žádné velké plus. Je to pokus o to říct něco velkého. Ale spíš jde o neschopnost vyprávět, vystavět postavy a konflikty, vytvořit napětí, nechat lidi prožít tajemství nebo umožnit autentickou obrazovou meditaci. Tento film je naprostý omyl. Ale když to řeknete, působíte vždycky jako zlý povrchní člověk. Odmítnutí nevychází ze strachu z hloubky, ale z požadavku na mnohem větší hloubku.