Bartoškova záhadná absence je nakonec nejlepší částí Matematiky zločinu

Tříhodinová kriminálka byla inspirovaná stejnojmenným podcastem a v příběhu jsou zachována jména těch lidí, od nichž se nedá očekávat žaloba z nactiutrhání. Předně samotného Tomáše Tomana (Jan Nedbal), který byl odsouzený za vraždu, o níž vehementně tvrdil, že ji nespáchal. V očích veřejnosti si příliš nepomohl tím, že uprchl do zahraničí, kde se výkonu trestu několik let vyhýbal. Nakonec přesto skončil před českým soudem, kde to vypadalo bledě.

Hlavní slabinou obžaloby je soudní znalec, profesor Ivo Kraus (Jiří Bartoška), jenž patří mezi nejrespektovanější forenzní odborníky. Přestože se už léta objevují námitky proti postupům této celebrity svého oboru, jeho charisma a renomé vždy zvítězí nad obviněními z lajdáctví a neodbornosti. Kraus byl inspirovaný Jiřím Strausem, jenž měl ve skutečnosti na starost Tomanův spis.

Na Tomášově straně stojí s trpitelskou oddaností panny Marie jeho matka (Zuzana Bydžovská), zatímco ostatní o něm pochybují. Ostatně šlo o nezodpovědného, lehkomyslného mladého muže, u nějž je snadné si představit, že se během hospodské rvačky dostatečně nekontroloval. Urputná novinářka (Lucie Štěpánková) však vstupuje do dění, aby veřejné mínění přeci jen strhla na jeho stranu a umožnila alespoň důsledné přezkoumání případu. Už jen to, že Strausovo jméno, na rozdíl od Tomanova, bylo změněno, je samo o sobě dost velkou nápovědou, na čí stranu se seriál postaví.

První, co se začalo objevovat v internetových diskuzích po odvysílání pilotního dílu, je až úsměvná absence postavy, jež byla avizovaná jako hlavní. Kde je Jiří Bartoška? O důvodech jeho nepřítomnosti lze spekulovat. Může za ni jeho zdravotní stav? Nebo marketingová chamtivost, když se projektu podařilo získat populární celebritu? Nebo se jedná o záměrnou subverzi očekávání? Tvůrčí motivace jsou však vlastně nepodstatné, rozhodně proti tomu, jaký dopad má „čekání na Barťáka“ (na němž se mnoho nezmění ani během následujících dvou epizod) na divácký zážitek.

Krausova hlasitá neviditelnost v příběhu je totiž tím nejsilnějším, co Matematika zločinu nabízí. Umožňuje dílu formulovat nečekaně potentní vyjádření k dělbě moci a autority nejen v právním systému. O Krausovi neustále všichni mluví, diskutují, dohadují se o něm, on sám je však nedostupný a nedotknutelný jako Kafkův Zákon skrytý za nekonečným množstvím zamčených bran. Pokud by padl, budou zpochybněny desítky, možná stovky posudků, na nichž během let pracoval, a to zkrátka nelze. Zatímco naši hrdinové se lopotí, aby dali dohromady dost důkazů, Bartošku vidíme jen v útržcích, většinou když v nějaké talk show na obrazovce dává najevo, jak moc ho ten hmyz poletující okolo jeho hlavy obtěžuje, aniž by však měl šanci mu opravdu uškodit.

Je vskutku jedno, jestli se jedná o tvůrčí koncept, nebo o souhru náhod. Marketing Matematiky zločinu upoutal veškerou naši pozornost směrem k postavě, která je nám i protagonistům ve vyprávění nekonečně vzdálená. Musíme se ptát, proč tomu tak je. Jak může o životech lidí rozhodovat tak rigidní, arogantní a nedokonalý systém? Obsazení Jiřího Bartošky, člověka se stejně zbožštělým postavením v české kultuře, pak do seriálu vnáší další rovinu významů.

Kriminálky České televize mají tendenci posilovat důvěru v systém, jak lze ostatně očekávat od veřejnoprávní tvorby. Jejich pointou většinou je, že ať se děje cokoli, nakonec se jednotlivé systémové složky spojí a vyplivnou správný výsledek. Komerční platformy jako Voyo mají příležitost nabídnout kritický pohled, který vyzývá k větší opatrnosti a občanské ostražitosti. Zatím toho však její tvůrci příliš nevyužívali, Matematika zločinu je v tomto ohledu první vlaštovkou. Dočkáme se sice osvobozujícího rozhodnutí, ovšem jen s maximálním vypětím jednotlivých osob stojících mimo samotné instituce. Toman si nakonec musel sám sepsat ústavní stížnost, což je velmi netradiční.

Škoda, že místo toho, aby se tvůrci snažili plně vytěžit silný motiv systémové rigidity a pozice charismatických, ale chybujících jedinců, rozvíjí ještě další škálu témat, která výslednému dojmu jen obrušuje hrany. Když je vyjmenujeme, nezní špatně: osobní odpovědnost Tomana, jenž se ve svém životě choval tak nezodpovědně, až ztratil důvěru svého okolí. Žurnalistická etika a smysl investigativní práce. Mateřská láska, předně díky bezchybnému výkonu Bydžovské. To jsou však věci, o nichž by se dal natočit samostatný film, není žádný důvod snažit se obsáhnout všechny naráz.

Místo tříhodinové rozmělněné minisérie by tu mohl být tematicky pevný dvojdíl. Je vážně neodpustitelné, kolik potenciálu mizí jen kvůli neskromnosti scénáře Tomáše Bombíka, jemuž spadlo do klína zlaté vejce, a on ho vrazil do nudlové polévky ze sáčku. Jistě, matka plačící nad dětskými kresbičkami svého syna je jistě silná zkratka, ale vedle v místnosti se odehrává opravdu zajímavý děj! Běžme raději tam!

Režisér Peter Bebjak pak režíruje jako vždy. Známý televizní rutinér ví, kam postavit kameru, ale dělá to stále stejně a bez většího rozmyslu. Záleží hlavně na tom, jestli do ruky dostane materiál, k němuž se jeho standard hodí, nebo ne. V tomto případě máme docela štěstí. Jeho melodramatický přístup ke zveličení každé emoce bez smyslu pro gradaci a rukopis sice seriálu rozhodně nepřidává plusové body, k vypjatému příběhu však relativně pasuje.

Pro tipy na další seriály se podívejte na žebříček nejlepších seriálů na Voyo.